Článek
Nečitelný projekt přináší nejistotu. Projekt je Hnutí ANO. Hnutí ANO je Andrej Babiš. Takto jde definovat nejsilnější stranu s nejvýraznějším politikem.
Nacházíme se v turbulentní době, kde z jedné strany na nás útočí imperialistické Rusko a z druhé Trumpova Amerika, která nás přestala brát za své spojence. Nebo se tak chová. Když k tomu přidáme stále rostoucí vliv Číny, může to dát dojem, že jsme jako Evropa sami.
A právě v této době potřebujeme lídry, co jsou čitelní a rozhodní. Takové, od kterých jako demokratická společnost víme, co očekávat. Problém je, že tyto vlastnosti náš premiér nemá. Jeho nečitelnost ale není nová - už od počátku jeho nástupu do politiky jsme se s ní potkávali. Jen v té době - zvláště předcovidovém období - si jí šlo nevšimnout.
Jaké názory prosazuje?
Jeho politická kariéra začala založením Hnutí ANO roku 2011. Podle Babiše mělo jít jen o nevládní organizaci, která bude ovlivňovat dění v Česku. Zpočátku tvrdil, že do politiky nepůjde. Říkal: „Nemám pro to předpoklady, jsem diskvalifikovaný (…) nejsem ani historicky morální ideál,“ řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2011.
A tady právě tkví hlavní problém. Nejde o to, že je původem Slovák a zbohatl díky své komunistické minulosti, chybí mu - jak sám řekl - „morální ideál“.
Na všechna ta slova zapomněl, když postupem času začal vystupovat v televizi a získával velkou podporu. Už v té době ho ale nebylo možno přirovnávat k „tradičním“ českým politikům. Těm, co bojovali proti korupci a klientelismu. Babiš, i když sám proti těmto věcem vystupoval, se právě na zmíněném klientelismu dostal na výslunní. Díky jeho kontaktům a praxi z pozdních 80. let, kdy díky členství v StB - a tím umožněné zahraniční cesty - získal podnikatelský náskok. Nikdo totiž moc nevěděl, jak podnikat hned po revoluci. Babiš ano. Využil toho a založil Agrofert.
Toto historické okénko bylo důležité zmínit, protože nám ukazuje, z čeho přichází a jak smýšlí. To smýšlení spočívá v tom, že se vždy přizpůsobí okolnostem. Erik Tabery to popsal takto: „Andrej Babiš se nikdy nepokusil definovat vlastní ideu, představu o světě, se kterou bychom mohli pracovat.“ Tato slova dokonce použil již ve své devět let staré knize Opuštěná společnost. Stále ale platí.
Tento jeho oportunismus, který jsem již tu zmínil, mi přišel na mysl v souvislosti s jeho vyjádřením na vyostřenou otázku ohledně Grónska.
Po pondělním zasedání vlády na otázku, jak jako Česko budeme reagovat na Trumpova slova, že silou zabere Grónsko (nakonec dneska stihl v Davosu na Ekonomickém fóru říci, že silou to nehodlá. I ze stran republikánů z Kongresu přišly výhružky, že pokud to udělá, přijde Impeachment - hlasování o zbavení úřadu prezidenta). Premiér odpověděl, „že preferuje, aby určitě došlo k dohodě.“ A poté to doplnil slovy: „Já řeším teď hlavně pražské zdravotnictví.“ To je super. Problém nastává, že těmito slovy dal najevo, že se nepostavil jednoznačně na stranu Dánska. I když to zní až absurdně, dalo se to od něj čekat. Patří to mezi jeho taktiku.
Slovy, „že preferuje, aby určitě došlo k dohodě,“ z jeho pohledu nic neztratí. Pokud totiž Spojené státy území Grónska získají, bude tvrdit, že Dánsko - a většina západní Evropy - špatně postupovali a on říkal, že se měli dohodnout.
Kdyby to dopadlo opačně, Dánsko by odrazilo Spojené státy a Grónsko by zůstalo stále pod svrchovaností Dánska, řekne, že měl celou dobu pravdu a dohoda, o které mluvil, byla dobrý nápad.
Hlavní město Grónska Nuuk disponuje i mezinárodním letištěm
Na obě strany, ale pořádně na žádnou
Tento styl politiky je krátkozraký. Dáváme jako člen EU ostatním státům najevo - hlavně Dánsku -, že se nedokážeme postavit na stranu spojenců. Že raději to zahrajeme „na obě strany“, ale ve skutečnosti ani na jednu pořádně. Prezentujeme se jako zbabělý stát, který se neumí - a je potřeba už použít toto slovo - zlu.
Babiš si totiž stále myslí, že svět je jak před deseti lety. A používá takovou taktiku. Ta už ale nejde. Chovali jsme se jako stát tak už moc dlouho a současná bouřlivá doba to vylučuje.
Ať už v případě migrační krize v roce 2015, kdy jsme odmítli vzít jediného uprchlíka, a tak Německo vzalo skoro všechny. Měli jsme plnou pusu keců, ale jako národ dalo Česko najevo, že v případě možného jednání nejednáme. A to může být pro naše spojence znamení, že se na nás nemůžou spolehnout. A touto cestou je špatné pokračovat. Ztrácí veškerou odvahu, se kterou Masaryk v roce 1918 založil Československo nebo Václav Havel začal vládnout v nově svobodném postkomunistickém Československu. A tento odklon nás může vyjít draho.
