Článek
Sice jsem ještě nebyl na světě, ale z vyprávění a videí, kde Václav Havel jako nastupující prezident promlouval k občanům, šlo zaznamenat snahu lidi sjednotit. Najít vlastnosti a hodnoty, které sdílíme a na kterých můžeme stavět a růst. Vše, co nám v současnosti chybí. Neochota ke kompromisu a uvědomění, že ne všichni zastáváme stejné myšlenky a víru - co nás ale spojuje je touha stát se lepší společností. Bez kompromisů ale nenajdeme cestu ven.
Když ale sleduji politiku západních států, přicházím k jistým skepsím. Česká SPD, německá AfD, americké hnutí MAGA (Udělat Ameriku zase skvělou - založená Trumpem) jsou strany, které společnost rozdělují, namísto spojují. A slaví tím úspěch a růst.
Jak se to stalo, když po revoluci se sjednocení zdálo jako jediný možný pozitivní a logický scénář? Proč se hádat? Na jedné straně mince jsou konflikty zbytečné, ale na druhé straně nám ukazují moc dialogu, která většinou vyústí v kompromis. O ten se ale musíme snažit. A v rámci toho musíme upozadit naše ega, že ne vždy máme pravdu a je normální, že názor změníme. A to chce začít u sebe. Je na řadě si rozšířit jeden příklad, jak politická strana se skrze kulturní války dostala na výslunní.
Motoristé sobě jako syndrom
Když jsem přemýšlel o tom, proč se Motoristé sobě dostali do politiky, dlouho jsem nedokázal přijít na odpověď. Tu jsem ale hledal špatně. Moje přemýšlení spočívalo v tom, že se moje mysl upínala k tomu, jak zlepší obyvatelům život. To už ale posledních deset let v politice neplatí. Nejde už o to, jak zlepšit lidem život, ale o to, jak mobilizovat jejich emoce. Je to totiž mnohem jednodušší než řešit opravdové společenské problémy. Odkážou na minulost a tu druhou stranu začnou vinit za vše špatné. A tak, když jsem ve zprávách slyšel další proslov Donalda Trumpa o tom, jak moc skvělý je a za vše může jen on, došlo mi to. Stejně jako u Motoristů se dokázal přizpůsobit pocitu voličů. Našli charismatického vůdce, který přišel s odpověďmi, jak přijdete o některé problémy, které vás potýkají. Ukážou na jiné jako na ty, co můžou za vaše problémy a neukážou na vás. Na ty, u kterých by měla patřičná změna začít.
Máme se dost dobře?
Tento druh politiky je symptomem jevu, který jsme si přestali uvědomovat. Máme se moc dobře. Jak jinak by bylo možné vyhrát volby slibem, že zemi „uděláte znovu skvělou“ nebo že mužům vrátíte testosteron? Ještě po revoluci by vám lidé řekli, ať jdete s tímto do háje. V té době se totiž řešili opravdové věci. Jak vyřešíte nedostupnost bydlení? Uděláte něco s obří nezaměstnaností? Kvalita ovzduší je na tak špatné úrovni, že nám ničí zdraví. To vše jsou věci, které jako politik máte sílu změnit.
Vím, že to bude znít divně, ale důvodem proč už tyto otázky nejsou hlavním tématem v politických diskuzích a kampaních, je ten, že už je tolik nemusíme řešit. Od doby revoluce máme relativně nízkou nezaměstnanost, nedostupnost bydlení tu stále je, ale je snazší se z toho, díky podpůrným programům, nebo rodině či přátel, dostat. Kvalita ovzduší je na kontrolované a zdravé úrovni. Česko je ve všech mezinárodních aliancí, které byly naším cílem se do nich dostat, a díky nim máme i jistý pocit zabezpečenosti. A když máte všechny tyto věci, tak vaše pozornost přejde k osobnějším tématům. Díky svému blahobytu, ve kterém jste se už narodili, vám „špatně řečeno“ chybí pocit beznaděje, pokud se jedná o základní životní složky (voda, jídlo, bydlení, bezpečí). A když si nemusíte stěžovat o zmíněné základní potřeby, hledáte problémy jinde. Proč se nedokážu rozhodnout, na jakou školu mám jít? Necítím se tu jako doma, když kolem mě chodí Ukrajinci. Proč si nezměnit pohlaví, v tomto se necítím svůj.
To vše jsou v jistém smyslu dobré problémy. Ukazuje to vyspělost státu. Neřeší se, jestli mám dostatek peněz na jídlo, ale můžu řešit, jestli je na světě více jak dvě pohlaví. To nás ale vede k jinému problému. Jelikož máme dostatek všeho, abychom důstojně žili, přicházíme s otázkami, které nemají nic společného s logikou a zkrátka řečeno jsou v jistých směrech nelogické. Když pak chcete řešit tyto kontroverzní témata, společnost je rozdělená. Není pravda, že by někdy nebyla. V dnešní době ale můžeme vidět větší neochotu spolupracovat a přijít ke kompromisu. Tento typ chování se nestal jen tak. Přišel s nástupem sociálních sítí.
Premiér Velké Británie Starmer. Klidný a rozvážný. V této době to ale občané nechtějí vidět, a i proto má minimální podporu
Více škody než užitku
Když Steve Jobs na konferenci v roce 2007 přišel s nástupem IPhonu, změnil tím život. Dokázal spojit do té doby tři důležité věci - dotykovou obrazovku, volání, internet - a to vše do zařízení, které se vám vejde do kapsy. Zkrátka řečeno, vše jsme konečně měli „na dosah ruky“. Mobil se pro nás stal nepostradatelným. Nepostradatelným k vědění nových informací - včetně politiky.
Vraťme se do roku 2007. Lidstvo je rádo, protože má veškeré informace „v kapse“. A najednou, ani ne dvacet let později, Austrálie přišla se zákonem, který zakazuje sociální sítě mladistvým mladším 16 let. Andrej Babiš dokonce tvrdí, že je proti zákazu sociálních sítích do 15 let. „Sociální sítě jsou zlem,“ řekl vicepremiér Karel Havlíček.
Co se stalo? Vždyť měli být spíše k užitku. Najít nová přátelství, sledovat, co dělají ostatní a být informováni o tom, co se děje ve světě. Na jednu stranu ano. Sociální sítě nám usnadnily komunikaci mezi přáteli, ale přišla i s druhou stránkou a tou, která překonala tu pozitivní. Lidé se stali zcela závislými a najednou ví až moc věcí. A to se ukázalo jako nezdravý.
Ačkoliv je informovanost pilířem společnosti, vědecké studie varují, že nadměrná znalost detailů o životech a postojích druhých lidí má na naši psychiku prokazatelně negativní dopad. Existuje tzv. Dunbarovo číslo, které omezuje kapacitu mozku udržet stabilní vztah na 150 osob. Neustálý vhled do cizích životů navíc spouští škodlivé sociální srovnávání, které ničí sebevědomí a vyvolává pocity nedostatečnosti. Když touto cestou pokračujeme, výsledkem se stává sociální přetížení - stav digitální únavy a úzkosti z nadbytku vjemů, který zvyšuje hladinu stresových hormonů.
Sám se necítím dobře, když scrolluji několik desítek minut a moc dobře vím, že tento čas nebyl správně využit. Navíc lidé na své sociální sítě většinou dávají své nejlepší momenty z života. Nelze usuzovat, že takovýto život žije neustále - a v tom momentě přichází zmíněné srovnávání, které má více škody než užitku.
Když se dostaneme z tohoto subjektivního pohledu problému, můžeme vidět, jak se politika přizpůsobila náladě společnosti.
Nejčastěji pravicové populistické strany dokázaly v lidech probudit jistý pocit frustrace. Ta je v určité míře pochopitelná. Rozdíl ale spočívá v tom, že dokázali najít viníka.
Nejčastěji se jedná o imigranty, kteří dělají váš život těžším, i když výzkumy tvrdí opak. Nebo, že ekonomické rozhodnutí minulých vlád nás dostaly do černé díry ze které nás jen oni mohou vyvést. Jejich řešení dokážou zprostředkovat v několika sekundách a v divákovi to vyvolá jistý pocit uspokojení, že je tu konečně někdo, kdo to vyřeší. To, že řešení je často komplikovanější a nelze ho říci v minutě, patří k jistým negativům liberálních demokracií. Ta se snaží najít problém první u sebe, a pak přijít s reálným řešením, které se ne každému bude líbit.
Americký novinář Fareed Zakaria napsal, že se „politika vyvíjí v cyklech. Touha po změně může polevit, jakmile se ukážou její náklady. V době nejistoty dávají voliči přednost rebelii před obnovou.“ Dal tím najevo, že v současné turbulentní době se musí naučit liberální demokracie projevit emoce. Na ty totiž voliči slyší.
Je na čase být ale zároveň „kulturně normální“, jak řekl guvernér Kalifornie a možný demokratický prezidentský kandidát Gavin Newsom. Pro mnoho lidí je posun v otázce sexuality a jejím zacházení příliš rychlý. A mají pravdu. Levé politické spektrum (hlavně ve Spojených státech), se stalo příliš hodnotově vzdálené. Ale i přes to všechno fungují v demokratických mezích a nejsou jak populistické pravicové strany nesmyslné. Ať už v otázkách Ruska, vakcín či podkopávání demokratických pravidel.
V současnosti nelze porovnávat tyto dva světy. I když oba mají své chyby, jeden z nich se nebojí je přiznat a nemá vrchní politiky, co jsou trestně stíháni. Jak se říká: „Člověka poznáte tak, jak se chová k druhým.“ K těm patří i lidé s odlišnými názory.
P.S. Jedná se o esej a ta vychází z mého subjektivního pohledu na věc. Nelze ji považovat za názor společnosti. Rád bych se dozvěděl jak to vidíte vy a s čím byste naopak nesouhlasili.
