Přežili peklo koncentráků, doma je čekala smrt. Krvavý příběh pogromu v Kielcích

Příběh holokaustu všichni známe: Šest milionů Židů bylo usmrceno během druhé světové války. Jak v koncentračních a vyhlazovacích táborech, tak zastřelením v první fázi války (hlavně na Ukrajině). O čem se už tolik nemluví, je jejich návrat a zacházení po válce. Nebylo to totiž růžové. Jak se to mohlo stát? A vážně je to pravda, že se lidé po holokaustu neponaučili? Uveďme si jeden významný a krutý příklad.

Polské městečko Kielce bylo jako každé jiné. Všude ve východní Evropě panovala chudoba po nejhrozivější světové válce, kterou lidstvo zažilo. Kielce nebyly výjimkou. V červenci 1946 se ale stalo něco nemyslitelného: Po většinovém vyvraždění židovského etnika se udála další. Tentokrát ale po válce a z důvodu zarytého antisemitismu, který v (nejen) polských lidech vybudili nacisti. Během necelých šesti let zvládli židovské obyvatelstvo ponížit natolik, že se porovnávali se zvířaty. Jen pro představu: Během druhé světové války v Polsku: „Úřední odměna za vydání Žida německým úřadům činila padesát kilogramů cukru, bednu vodky nebo deset kubíků brambor. Častěji to však bylo mnohem méně, třeba jen deset kilo cukru, nebo pouhý jeden kilogram plus právo nechat si oblečení po mrtvém. Někteří byli schopni Žida udat kvůli jednomu polštáři, zimníku (teplý kabát) nebo pár metrům hedvábí,“ napsal americký novinář Jacob Mikanowski ve své knize Sbohem, východní Evropo. V takovýchto podmínkách probíhala válka.

Nyní jsme ale v roce 1946, první červencový týden a mladý osmiletý Henrik se vydal na cestu ke svým známým do vedlejší vesnice. Jelikož to neřekl svým rodičům, začala po něm pátrat policie. Ten se však druhého rána vrátil. Protože se bál říci svým rodičům pravdu, vymyslel si příběh o tom, jak ho neznámý muž odvedl do sklepa a tam ho uvěznil. Když byli na cestě na policejní stanici, Henrik poukázal na dům, kde bydleli lidé, co se vrátili z koncentračních táborů. Jednalo se z většiny o polské válečné židovské uprchlíky, kteří přežili válku v Sovětském svazu, a nyní se v rámci repatriace bývalých polských občanů vraceli do vlasti.

Nyní se ale dostáváme do situace, kde se to zvrtlo. Během oné noci byla situace ohlášena armádě a ministerstvu veřejné bezpečnosti, která na místo vyslala na sto mužů. Vojáci a policisté neměli o situaci veškeré informace a jediné, co se dozvěděli, byly vymyšlené povídky, že „Židé zase unášejí a vraždí ukrajinské děti“.

A tak druhý den odpoledne vypuklo násilí. Policisté vtrhli do domu a prohledávali jej. Ve zvukách střelby bylo zabito mnoho obyvatel a civilistů. Židé poté byli vyháněni ven a následně vražděni rozzuřeným davem. Do toho se přidalo na šest set dělníků z místní továrny. Konečný počet obětí se vyšplhal na 43. Včetně žen a dětí.

Když se polská komunistická strana snažila událost zlehčovat a vinu přisuzovala „posluhovačům západních mocností“, bylo už pozdě. V následném soudním procesu bylo obviněno dvanáct civilistů. Z toho z nich bylo devět odsouzeno k trestu smrti a ostatní od sedmi let do doživotí.

V tomto případě se spravedlnosti dostalo. To ale nemůžeme říci u tisíců jiných případů za války. Je potřeba si i poválečné antisemitské činy připomínat. Pogrom v Kielcích není jediný hrůzný čin v poválečné době. K dalším pogromům došlo v Řešově a Krakově, „kde byli Židé podezřelí z krádeže krve určené pro transfuze, kterou měli údajně používat k regeneraci organismu oslabeného traumatem koncentračního tábora,“ popsal Mikanowski v již zmíněné knize.

Tyto incidenty byly dalším a definitivním důvodem pro ty, co dali šanci návratu do svých domovů. Poznali, že nejsou vítáni, a tak se valná většina rozhodla pro následnou emigraci (nejvíce do Izraele a Spojených států). Uvědomili si, jak dokázali nacisti vybudovat za těch pár let zakořeněnou nenávist k Židům. Když do toho nechtěli vracet jejich majetek, ve kterém někteří již bydleli a cennosti prodali, řekli si, že to pro ně znamená smutný konec.

Na tyto příběhy jsem si vzpomněl při mém čtení citované knihy Sbohem, východní Evropo. A připomnělo mi to současný nárůst antisemitismu na světě. Politické strany, které se nebojí vytvářet nové konspirační teorie nebo jisté zesměšňování holokaustu a rostoucí nenávist k Židům i na sociálních sítích. Ať už mluvíme o americkém neonacistovi Nicku Fuentesovi nebo konzervativní politické moderátorce Candace Owens, antisemitismus nevyprchal. Jen znovu nabral na síle. Jak jsme četli v příběhu co se stal v polských Kielcích, lidé drželi v sobě svoji nenávist k Židům i po hrůzostrašném vyvražďování za druhé světové války. S tím, co vidím co se děje v současnosti, se bojím, že se hrůzná minulost bude opakovat. Jak řekl Churchill: „Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat.“ Začínám se bát, že měl pravdu.