Článek
Celý život se člověk honí za prací, stará se o rodinu, řeší různé problémy a krize až najednou zestárne. Děti jsou již dávno z domu a konečně přichází „vytoužený“ starobní důchod, čas zaslouženého odpočinku.
Někdo se těší, jak již konečně nebude muset chodit do práce a začne si užívat nicnedělání na gauči u televize. A někdo se naopak děsí toho, že vypadne z pracovního procesu a zůstane zavřený doma. Každý to má nějak. Každý je jiný. Záleží na typu povahy, zdraví, prožitém životě i dalších okolnostech. Být důchodcem, ale neznamená, že nemůžete teprve začít žít a poznávat svět. Všechno je možné!
Stačí sebrat odvahu a nebát se, začít si plnit své vytoužené sny, právě v důchodu. Stejně, jako to kdysi udělala i paní Míla. Celý život poctivě pracovala, měla svojí rodinu o kterou se starala. Pak děti vyrostli a odstěhovali se. Zůstala sama s manželem. Jejich vztah byl však poznamenaný životními neshodami a manželovými nevěrami. Přesto zůstali spolu, ale každý si žil tak nějak svým životem.
Když paní Míla odešla do důchodu, nezůstala sedět nečinně doma, ale našla si vždy nějakou brigádu, kterou si přilepšovala k důchodu a také na svoje záliby. Její zdraví nebylo ideální. Trápily jí bolesti nohou od žil, bolesti kyčlí, plíce a život jí stěžovala mnohaletá nedoslýchavost, která se zhoršovala. Přesto jí věk, zdraví ani samota neodradily od její touhy cestovat.
Jak sama říkávala:
„Než začne člověk poznávat svět, nejdříve musí znát vlastní republiku.“
A tak začala navštěvovat různá místa po České republice a vše nadšeně vyprávěla dětem a vnoučatům. Její cestovatelský duch začal vyplňovat dny v důchodu a oživoval její stáří.
Její blízcí se občas divili, že neustále někde cestuje, když už je jí tolik let, všechno možné jí bolí a hlavně téměř neslyší. Možná ze strachu, aby se jí něco někde nestalo, jí od toho odrazovali a říkali, aby tolik neriskovala. A co paní Míla? Nenechala se odradit a svou zálibu si vzít.
Jak kdysi prohlásila:
„Léta jsem se v manželství trápila, tak si to chci vynahradit a ještě něco vidět a poznat svět.“
A to doslova. Jednoho dne přišla a oznámila, že pojede na poznávací zájezd do Norska. Kdo byl někdy na poznávacím zájezdu tak ví, že to není žádné vysedávání na lavičce, ale chození od rána do večera. Bolely jí nohy nejen tam, ale i po návratu. Když však vyprávěla, jak úžasné byly fjordy a tamní příroda, vyzařovala z ní radost a spokojenost. Uběhl další rok a paní Míla oznámila, že jede na poznávačku do Portugalska. Že to bylo náročné, není pochyb. Nadšené vyprávění, pohledy a suvenýry, které si přivezla, se spolu s radostí ze splněného snu, staly vášní a hnacím motorem. Chtěla vidět Paříž, viděla jí. Chtěla vidět Řím, viděla ho. Chtěla vidět Londýn, viděla ho.
Pokaždé, když se vrátila ze svých cest, říkala:
„To už bylo naposledy, příští rok už nikam nepojedu. Už tolik nemůžu.“
Ale nakonec zase někam vyrazila.
Pak ale opravdu přes dva roky nikam nejela. Všichni si mysleli, že už opravdu přestala. Ona však místo toho v klidu oznámila, že si potřebovala našetřit peníze a že pojede na poznávací zájezd do Ameriky! Obavy všech z dlouhého letu, z toho, že zbytečně riskuje, jí však neodradily. Úspěšně zvládla i výlet za velkou louži.
Nebylo to sice bez problémů, hlavně kvůli jejímu již velmi špatnému sluchu, který ji mnohé situace komplikoval. Mnohdy správně neslyšela, kdy a kde má být. Musela se buď stále ptát nebo se řídit podle ostatních. Bolely a otékaly jí nohy a zadýchávala se. Ale její touha jí pomáhala překonat i zdravotní komplikace. K tomu neuměla ani slovo anglicky, takže nebyla nouze ani o humorné zážitky.
Přesto, že jí ubývalo fyzických sil, její nadšení z poznávání jiných zemí a kultur naopak stoupalo.
„Každý by měl poznat, jak se žije jinde,“ říkávala.
A tak poznávala. Byla v Kanadě, Mexiku, Brazílii, Jižní Africe, Číně, Japonsku i v Indii. Byla prostě nezmar.
Největší šok však svým blízkým způsobila, když jedním rokem oznámila, že poletí na poznávací zájezd do Austrálie! To už šli všichni do mdlob. A hodně jí to rozmlouvali. Hlavně kvůli extra dlouhému letu a kvůli tomu, že už jí táhlo na osmdesát.
„Chci se tam podívat,“ trvala na svém.
A tak se podívala. I když dlouhý let byl utrpením, nakonec vše zvládla a z Austrálie se vrátila velmi nadšená. Líbila se jí dokonce více než Amerika. Uspokojení z toho, že viděla většinu světadílů, bylo jedinečné. Své poslední výpravy absolvovala, když už jí bylo přes osmdesát let. Což je obdivuhodné.
Všem vždycky vrtala v hlavě otázka, kde na to brala peníze. Nikdo pořádně neví, jak to dělala, že si na své výpravy dokázala našetřit. Celý život však byla velmi spořivá. Něco tedy měla našetřeno. Dokud mohla, chodila na brigády a výdělek z nich šetřila. Snažila se uskromnit jak se dalo. Poplatila, jen co musela a nekupovala žádné zbytečnosti. Hodně šetřila na jídle. Jedla velmi skromně a málo. Později občas ještě něco prodala, co měla doma a dalo se zpeněžit. Nikdy nelitovala toho, že se musela kvůli splnění svých snů hodně uskromnit.
Své dlouhé roky v důchodu si vyplnila tím, co ji naplňovalo. Nezajímalo jí, co si druzí myslí.
A mnohokrát z jejích úst zaznělo:
„Už jsem dost stará na to, abych musela brát ohledy na druhé.“
Nenechala se zvyklat zhoršujícím se zdravím, hluchotou, stářím ani tím, že neměla nikoho, kdo by jezdil s ní. Toužila poznat svět a tak si svůj sen splnila. Dožila se úctyhodných 96 let. Do té doby byla plně soběstačná. Možná právě to, že si plnila své sny bez ohledu na druhé, jí dodávalo vnitřní sílu, naplňovalo jí a psychicky posilovalo. Na druhý břeh odešla s pocitem, že stihla vidět celý svět.
Je to úžasný příběh o odhodlání a odvaze, z kterého plyne, že nikdy není pozdě si začít plnit své sny. Ani v důchodu. I ve stáří můžete zažít radost a spokojenost ze splněných snů. Máte-li nějaké, začněte přemýšlet o jejich naplnění. Ten úžasný pocit z toho, že jste to dokázali, je nenahraditelný a ohromně posilující. Nebojte se a plňte si své sny, dokud můžete!
