Co vše se ještě musí stát, aby lidé prozřeli

Leje jako z konve, je zima a ledový vítr fučí o sto šest, jakoby už chtěl přitáhnout podzimní plýskanice. Zamrzá i nálada a optimismus je ta tam. Přichází první velký podzimní splín. Uprostřed léta.

Co se to jen s tím počasím děje?

Napadne rozmrzelý mozek ona otázka. A chmurné myšlenky začnou probudit jedna za druhou. Nejdříve jsou vysoká vedra. Vznikají mohutné požáry před kterými musí lidé utíkat. Zničí vše, co jim přijde do cesty. Vzápětí utnou vedra silné bouřky. Přidají se i tornáda, která se dříve vyskytovala jen v zahraničí. Prudce se ochladí. A leje a leje. Rozlijí se řeky a dochází k povodním a sesuvům půdy. Do toho fouká studený vítr, aby snad už přitáhl podzimní nečas. Ne. Aby přitáhl zase nesnesitelné vedro. Počasí jak na houpačce. A proč?

Protože příroda se brání. Má už toho za ta léta, co jí lidé víc a víc ničí dost. Brání se jak může. A co lidé? Nic. Dál se honí za svým majetkem, kácí pralesy, vykuřují z komínů a do elektroaut se jim nezdá.

Někteří se nikdy nepoučí

Lidé jsou nepoučitelní i když na ně přijde zlá doba. Jako tomu bylo v době koronavirové pandemie. Bylo to pro lidi něco zcela nového s čím se museli vyrovnat. Nejen s nemocí samotnou, ale i s izolací, nošením roušek, strachu z nákazy a v neposlední řadě s úmrtím tolika lidí. Velmi těžká zkouška pro lidstvo. V níž někteří obstáli a jiní vše nadále zlehčovali až bagatelizovali. A mysleli si, že jsou něco více, takže se jim nemůže nic stát. Někteří na to však doplatili.

Ani krize a války lidi nezmění

Pak problémy lidí pokračovaly energetickou krizí, která vyvrcholila extrémním zdražením úplně všeho. Lidé začali klesat blíže ke dnu.
A závist některých k těm, co měli jen o trochu více než oni, začala stoupat.

K tomu všemu byla ještě rozpoutána nesmyslná a zbytečná válka na Ukrajině. Která přinesla problémy nejen tam, ale i do ostatních zemí včetně nás. V podobě zadlužení, přílivu migrantů a rozrůstající se nenávisti vůči nim. A to jenom kvůli jedinému člověku toužícím po nekonečné moci. A není nikdo, kdo by s tím dokázal něco udělat. Pro obyčejného člověka opravdu velice frustrující.

Přesto všechno je stále mnoho lidí, pro které zůstává prioritou touha po penězích, po moci, po uznání, po nadřazenosti. S čímž roste i lež, závist a nenávist k ostatním.
Pak není divu, když přijde první podzimní splín uprostřed léta. Stačí jen, aby se zkazilo počasí a na člověka dolehne ta velká tíseň těžké doby posledních let. Těžko se hledá optimismus. Vyhrává beznaděj pro budoucí svět.

Co vše se ještě musí stát?

Co vše se ještě musí stát, aby lidé prozřeli? Aby se začali chovat jako lidé? Přestali kolem sebe šířit nenávist a zlobu? A ponořili se více do sebe a hledali smysl života jinde. Zřejmě žádná hrůza tomu nezabrání. Lepší svět bude až tam nahoře v nebi. Jenže tam se dostane jen ten, který správně chápe podstatu života, který není samozřejmostí. Je to dar. Dar, kterého bychom si měli vážit a podle toho s ním nakládat. Ubylo by hrůz, nenávisti, ztrát na životech a zbytečných splínů ovlivňujících náš život a zdraví.

Dokud nezačne každý sám u sebe, nezbývá než se modlit za prozření lidí a za lepší svět. Nepřestat doufat a věřit, že se časem vše v lepší obrátí tak, jako když přejde déšť a znovu vysvitne sluníčko. A nalije nám novou energii do žil a zažene všechny chmury.
Odhoďme tedy pýchu, nadřazenost, nenávist, zlobu a pěstujme pokoru a pokoj v duši. A bude lépe. Protože vše vychází z nás z lidí.