„Dám ti pět céček za jedno éčko.“

Dnes je opravdu široký výběr a každé dítě může mít co si zamane. Doma pak mají spoustu všemožných hraček, které si vydundali a stejně pak nakonec hrají hry na mobilu či tabletu.
Vybrat hračku, aby byla zajímavá a dítě opravdu potěšila, není vůbec jednoduché. Čím větší výběr, tím horší rozhodování.

Vzpomenu si na dobu za socialismu. To bylo vybírání značně jednodušší. Existovalo jen pár druhů hraček z nichž některé se těžko sháněli a z jiných se stal fenomén té doby.

Jako třeba legendární „céčka“. Vzpomínáte na ně? To byl opravdu silný fenomén. Kdo neměl „céčka“ jako by nebyl. Každý se předháněl, aby jich měl co nejvíce. Aby měl všechny barvy. A hlavně, aby měl ty nejvzáčnější. Tím byly eska, paragrafy a éčka. A kdo je měl ještě fosforeskující tak byl king. O přestávkách jsme si je mezi sebou měnili. A smlouvali jsme: “ Hele, dám Ti pět céček za jedno éčko." „Ne. Dám Ti éčko, ale jen bílé za 10 céček.“ A často jsme s nimi hráli čáru. Když se nějaké céčko zlomilo, byl z toho člověk rozmrzelý jako kdyby si rozbil tu nejdražší hračku. Dokonce si pamatuji, že jsme se s kamarádkou kvůli céčkům dokázali i pohádat a nemluvily spolu několik dní. Dnes se tomu musím smát. Když toto vyprávíte dnešním dětem, tak si klepou na čelo.

Další hračku, kterou chtělo každé menší dítě byl tzv. „mončičák“. Ten se nedal jen tak jednoduše sehnat. Nejprve byl k dostání pouze v Tuzexu. Až později ho bylo možné sehnat i v normální hračkárně. Bylo to plyšové zvířátko s gumovou hlavou a gumovými prstíky na rukou i nohou. Prstíky se daly zasunout do pusinky a mončičák si mohl cucat palce. Měl velké oči a byl hrozně roztomilý. Kdejaké dítě ho mělo jako plyšáčka na usínání, kdy mu cucalo prstíky nebo vystouplý nosík. Tato hračka chytila za srdce natolik, že bylo těžké se jí zbavit i když už byl ošuntělý a měl rozkousaný nosík i prsty. A když vám osmiletý klučík, řekl: “ Mami, můžu si vzít mončičáka, bez něj neusnu?" Vy jste mu podala napůl rozcupovaného mončičáka. On se k němu přitulil a spokojeně usnul. Byl opravdu jedinečný. Zkuste toto říci dnešnímu osmiletému klukovi. Bude si myslet, že jste spadla z višně a ještě se u toho třikrát bouchla o větev do hlavy.

Nebo když jednou někdo přinesl ukázat krásného kovového angličáka. To bylo něco! Všichni s pusou dokořán: „Wow, ten je skvělý! A má otevírací dveře!“ A nemohli se ho nabažit a pořád dokola jej prohlíželi a otevírali a zavírali dveře. „A kde si ho sehnal?“ odvážil se kdosi zeptat. „To mi přivezl strejda z Tuzexu!“ řekl významně. A všem spadla brada ještě víc. V tu chvíli po něm zatoužil každý. Doma prosili jak mohli, ale museli si vystačit s nekovovou náhradou bez otevíracích dveří. Tuzex byl pro většinu nedostupný. Dnes něco nemyslitelného.

Když se tak ještě zamýšlím nad tehdejšími klasickými hračkami, vybaví se mi třeba ještě igráček, rubikova kostka, stavebnice merkur nebo typická oranžová plastová sklápěcí tatra.
Tím, jak bylo méně druhů hraček a některé se těžko sháněly, tak jsme si jich jako děti o to víc vážili. Dokázali jsme se pro ně tak nadchnout, že jsme tím nakazily i ostatní. Pak se strhla lavina a fenomén byl na světě.

Dnes je všechno snadno dostupné a děti si pak hraček nedokáží vůbec vážit. V tom měla tehdejší doba jediné plus. I když byly hračky v něčem obyčejnější než dnes měly své kouzlo, které dnešní hračky mnohdy postrádají. Radost z nich rychle vyprchá. A aby si dnešní děti hráli s jednou hračkou téměř celé dětství to už je science fiction.