Článek
Návrat do „normálního“ života vyžaduje ohromné úsilí, vytrvalost, odvahu, víru a touhu. Přesto to však nestačí. Zásadní je nejen pomoc Boží, ale hlavně pomoc druhých, kteří nejsou k lidem bez domova lhostejní. Bez jejich pomoci by byl návrat téměř nemožný.
Jsou případy, kdy se lidé ocitli bez domova ne vlastní vinou a zdaleka to nemusí být lidé z nižších sociálních vrstev. Krutý osud si nevybírá. Může zasáhnout jak chudého, obyčejného člověka, tak i úspěšného a vzdělaného člověka. Různorodé příběhy lidí, kteří se z bezdomovectví vypracovali v úspěšné osobnosti, jsou fascinující. Dokazují, že lidské odhodlání nezná mezí a mohou se stát velkou inspirací pro druhé.
Jedním z těch, kteří se ze dna vyšplhali k úspěchu je i Hakki Akdeniz. Rodák z Turecka, který přijel do New Yorku v očekávání lepšího života. Jenže osud to chtěl jinak. Po příjezdu mu měl s ubytováním pomoci kamarád, ten se však nikdy neukázal. Tak zůstal Hakki Akdeniz sám se svými zavazadly v cizí zemi bez znalosti anglického jazyka.
Snažil se vymyslet, co dál. Zkoušel najít levný hotel, ale všechny byly příliš drahé.
„Uvízl jsem se zavazadly a snažil se vymyslet, co dělat,“ vzpomíná Akdeniz. „Procházel jsem se v naději, že najdu levný hotel, ale všechno bylo drahé. Trávil jsem noci v motelu a sháněl jsem, co se dalo.“
Snažil se najít si práci, ale jelikož nemluvil anglicky, bylo to těžké. Nakonec skončil v útulku pro bezdomovce a následně přežíval v popelnici, ve které málem zemřel.
Popelnice se stala jeho útočištěm. Na toto velmi těžké období Hakki Akdeniz vzpomíná se slovy:
„Život mě umístil do prostoru určeného jen pro vyřazené předměty, věci, které lidé vyhazují na ulici a touží se jich co nejrychleji zbavit. Byl to stav, kdy jsem byl zapomenut, byl neviditelný a nepatřil jsem k této společnosti.“
V osudný den nepřišel o život jen díky senegalskému kamarádovi, který stejně jako on spal v popelnici.
„Spal jsem vedle svého senegalského přítele,“ vzpomíná Akdeniz. „Náhle mě vzbudil, aby mě varoval, že se blíží popelářský vůz.“
Díky včasnému varování kamaráda zůstal na živu. Snažil se jakkoliv vydělat nějaké peníze, tak začal prodávat bonbony, cigarety a leštit boty. Práci věnoval veškerý svůj čas a jak sám říká:
„Někdy jsem pracoval 15 až 17 hodin denně, abych si vydělal peníze. Ve své práci jsem našel úspěch a vynaložil jsem do ní velké úsilí. Díky těmto pracím jsem se mohl finančně uživit.“
Poté začal pracovat jako pekař pizzy a jeho život se začal obracet k lepšímu. I díky majiteli pizzerie, ve které byl zaměstnán. Ten mu nabídl dočasné ubytování, což dodalo Akdenizovi stabilitu a pevnou půdu pod nohama. Nevzdal se. Tvrdě pracoval mnoho let a šetřil peníze. Díky svému úsilí a odhodlání si mohl po mnoha letech otevřít vlastní pizzerii. A jak sám říká:
„Nevzdal jsem to. Mnoho let jsem tvrdě pracoval, šetřil peníze a nakonec jsem si otevřel vlastní pizzerii. Zpočátku to nebylo snadné a měl jsem problém zaplatit nájem. Ale s odhodláním a podporou mého nejlepšího přítele, který se stal mým obchodním partnerem, se začaly věci obracet k lepšímu.“
Jeho vytrvalost a píle se vyplatily. V současnosti vlastní Akdeniz 10 pizzerií. Ale, co víc, nikdy nezapomněl na začátky mezi bezdomovci. Snaží se jim díky svým pizzeriím pomáhat tím, že jim dává jídlo.
„Je to můj malý způsob, jak šířit radost a něco změnit, “ říká Hakki Akdeniz.
Dalším úspěšným mužem, který si prošel bezdomovectvím je Noel Braham. Tento nadějný, vysokoškolsky vzdělaný filmař si toužil splnit svůj sen a stát se filmařem v Los Angeles a tak opustil svojí práci v NBC Universal.
Cesta k úspěchu však nebyla vůbec snadná. Mezitím, co se Braham snažil najít si práci ve svém oboru, bydlel všelijak. Nejdříve se přestěhoval do hostelu, pak určitý čas sdílel byty s kamarády, přespával na cizích gaučích až nakonec zakotvil ve svém autě.
Během svého bydlení v autě si uvědomil mnoho věcí.
„Nejnáročnější bylo odloučení od domova a lásky,“ říká Braham.
„V té době jsem se posmíval sám sobě. Tady jsem, vysokoškolsky vzdělaný muž a probouzím se v autě zimou,“ vypráví.
Veškeré své úsilí soustředil jen na práci. Stal se produkčním asistentem a začal si zařizovat role. Jeho izolovaný život bez domova ho změnil.
„Začal jsem si znovu vážit věcí, které jsem dříve bral jako samozřejmost, jako je rodina a láska,“ říká Braham a dodává: „Když jste bez domova, jste velmi izolovaní. Ale naučil jsem se, že mám obratnost a vytrvalost.“
Vytrvat a neztrácet naději se Brahamovi vyplatilo. Jednoho dne ho totiž režisér obsadil do reklamy, což mu vyneslo téměř šestimístný plat. Byla to Brahamova cesta z bezdomovectví. Dnes je jedním ze zakladatelů filmového festivalu Micheaux, který vyzdvihuje multikulturní filmaře.
„Film, na kterém jsme pracovali, vynesl přes půl milionu dolarů a další krátký film byl nominován na dvě ceny Emmy,“ říká.
Jeho období bezdomovectví mělo i své světlé stránky. Díky tomu dokáže totiž rozpoznat známky bezdomovectví i přesto, že dotyčný pracuje a vždy mu přispěchá na pomoc.
„Poznám, když někdo žije v autě, hostelu nebo stanu. Jednou v noci jsem viděl pár kluků před obchodem CVS. Jel jsem domů, byla zima a Bůh řekl, že je musím zahřát. Tak jsem vzal peřiny a jel zpátky. Chápu to. Dřív jsem se venku trápil, ale prostředí nedefinuje, kdo jste a čím se máte stát,“ říká Noel Braham, kterému lidé bez domova nejsou lhostejní.
Svojí zkušenost s bezdomovectvím má i Tasha Mayberry Mullyakaev. Byla studentkou vysoké školy v Milfordu v Connecticutu. Jenže se dostala do party drogově závislých lidí a také se stala závislou. Pád na dno byl rychlý.
„Přišla jsem o všechna tři zaměstnání, o byt a stala se bezdomovkyní,“ vzpomíná na tehdejší období Tasha.
Její další kroky vedly k padesátiletému muži s dvěmi dospívajícími dětmi, ke kterému se nastěhovala. Drogy byly všudypřítomné.
„Ze dne na den jsem nevěděla, co se děje,“ říká.
„Všechno se prostě hroutilo. Tohle nebyla rodina, na kterou jsem byla zvyklá. Byl to zážitek mimo tělo,“ dodává.
Pak nejspíše zasáhla ruka Boží. Jednoho dne našla na prahu dveří ručně psaný dopis. Byl od její matky, která se jí snažila dostat na léčbu ze závislosti. V dopise byla fotografie na které jsou obě dvě, když byla Tasha ještě miminko.
„Těsně předtím mě okradli takzvaní přátelé,“ říká.
„Když jsem viděla tu fotku, tak to bylo ono. Rozhodla jsem se vrátit domů a jít na lůžkovou rehabilitaci. Pohled na svou mámu na té fotce, jak šťastná jsem vedle ní jako miminko, a vědomí, jak tvrdě pracovala, aby mě sama vychovala, mi připomněl všechny mé dětské sny o tom, že budu úspěšná a vybuduji si skvělý život. Ta fotka mě zachránila,“ vzpomíná Tasha.
Dnes je Tasha dvacet let „čistá“, je vdaná, má dům, dvě děti a úspěšnou webovou designovou agenturu.
Dostat se na životní dno lze velmi rychle, ale vyšplhat se zpátky nahoru jde již mnohem hůře. Ale jde. Důležité je, si uvědomit, že každý bezdomovec má moc to změnit. Pomoc druhých je však ve většině případů klíčová. Někdy pomůže i zdánlivá maličkost.
Nebýt lhostejní k lidem bez domova, pomáhat jim a umět je vidět lidskýma očima je úkol pro všechny, co domov mají.
Zdroje:
https://money.usnews.com/money/personal-finance/articles/stories-of-successful-people-who-were-once-homeless
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Hakki_Akdeniz
