Článek
Co vše museli prožívat lidé za komunismu, kteří nesouhlasili s tehdejším režimem, je nepředstavitelné. Kolik bolesti na těle i na duši museli snést jen proto, že si to komunistický režim usmyslel nebo i záviděl. Ať jste žili sebelépe, neustále hrozilo, že si na vás něco najdou, i kdyby to byla zcela nepodstatná věc. Když nic neměli, tak to dokázali tak uměle narafičit, že vás vždycky dostali. To jim šlo opravdu skvěle.
Jaké utrpení, kolik bolesti, smutku, pocitu bezmoci a beznaděje museli tito lidé prožívat a snášet si nelze v dnešní (prozatím) svobodné době vůbec představit. A je jedno zda to byl dělník, hospodář nebo třeba farář. Krutý osud postihl každého, kdo se komunistickému režimu znelíbil a stal se nepohodlným, stejně jako vyprávějí následující příběhy.
Ze dne na den museli své hospodářství opustit. A proč?
Měli úspěšný statek, který pan Josef Jehlík převzal po svých rodičích. Jenže ve špatné době v roce 1950. Jejich středně velké hospodářství bylo trnem v oku komunistickému režimu, který prosazoval kolektivizaci a cílenou likvidaci soukromých zemědělců.
Obhospodařovat statek bylo stále těžší a proto chtěl pan Josef v roce 1952 marnou snahu o zachování statku vzdát a podal si přihlášku do Jednotného zemědělského družstva. Místní komunisté si ho však v družstvu nepřáli, prohlásili, že se jeho přihláška ztratila a učinili z něj „kulaka“ – „vesnického boháče“, určeného „k likvidaci“.
Režim jim hospodaření ztrpčoval, jak jen to šlo. Nesměli mít žádné zaměstnance, museli vše zvládat sami, ale přitom museli plnit stále vyšší povinné dodávky masa, mléka, obilí apod.
Zemědělské stroje, potřebné pro fungování statku, tehdy „nuceně vykoupila“ Strojní traktorová stanice, ale zaplaceno za ně nikdy nedostali.
Za nesplnění dodávek jim stát vyměřoval pokuty a nakonec byl v roce 1953 pan Josef za jejich neplnění odsouzen ke dvěma měsícům vězení. V květnu 1953 byl propuštěn na prezidentskou amnestii a pak přišla další rána.
Dne 19. května 1953 obdrželi tu nejhorší zprávu svého života - byl to vystěhovávací výměr. Celá rodina i s malým desetiměsíčním synkem se musela ze dne na den ze svého milovaného statku vystěhovat. Všechno tam nechat a odejít. Věci, zvířata i léta práce a dřiny prováděné s láskou. Sbalili si jen pár věcí a již 22. května 1953 byli naloženi do vlaku a vyhnáni dakeko od domova na druhý kraj republiky. Veškerý majetek včetně zvířat jim byl zabaven.
Jak hrozné to muselo být, když jeden den jste leželi ve své posteli v milovaném domově, kde zvířata pro vás byla vším a druhý den vás náhle odváděli daleko od domova a vy jste v tu chvíli nevěděli, co s vámi bude a zda se do svého domova někdy vrátíte. Poslední pohled. Poslední ohlédnutí a slzy stékající po tváři.
Když je stěhovali, ptal se pan Josef úředníků na důvod. Řekl:
„Teď mi řekněte, proč nás stěhujete.“
Úředník se na něj podíval a povídá:
„Protože se vám dobře vedlo.“
Úspěšně přeběhl hranici a stejně ho zabili
Pan František Faktor žil v příhraničí na dohled od rakouských hranic. Bydlel v domku u lesa jen se svojí maminkou, jeho dva sourozenci se rozprchli do světa a jezdili za nimi na návštěvu.
Podle sousedů byl pan František hodný, pomáhal druhým, když potřebovali neco udělat či opravit. Pracoval jako dělník v železničních opravnách, kam denně dojížděl na kole.
Za totalitního režimu byla oblast jeho domova součástí pohraničního pásma, takže každého hlídali a příbuzní tam mohli jen na propustky. Pan František se toho nebál a mnohdy si z hlídky, kolem které jezdil do práce dělal i legraci, jak vypráví jedna jeho sousedka:
„Někdy je provokoval třeba tím, že se schoval někde v příkopu, a když šla kolem jejich hlídka, vytáhl anténu tranzistorového rádia a volal do něj: tady orel, tady orel.“
Možná kvůli své povaze nebo zálibě ve zbraních, které si po domácku upravoval, se jako mladý dostal několikrát do křížku se zákonem. Třeba, že v blízkosti svého bydliště zastřelil předělanou vzduchovkou samce a samici bažanta obecného, čímž podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích způsobil tamnímu lesnímu závodu škodu ve výši 107, 50 Kčs.
V lesích kolem svého bydliště byl jako doma a dokonale je znal. Občas se chlubil i tím, že ví, jak a kudy přejít ostře střežené státní hranice do Rakouska. A pak přišel ten osudný den či spíše osudné rozhodnutí, které navždy změnilo jeho život.
Dne 30. října 1984 se během cesty z práce z nezjištěných důvodů, zřejmě impulzivně, rozhodl pro útěk za Železnou oponu. Dal se lesem na útěk, který bezpečně znal. Před drátěnou signální stěnou nejprve překonal kontrolní pás z uhrabané zeminy a pokusil se po sobě zahladit stopy v oranici. Pak přelezl vrata v signální stěně a pokračoval ke státní hranici s Rakouskem. Jenže dotykem s vodiči spustil poplach a pohraniční stráž byla na nohou. Začali jej pronásledovat. V tu chvíli měl před nimi náskok jednoho kilometru.
Pan František to dokázal. Přeběhl hranici a utíkal přes pole k lesu již na rakouské straně území. V tom se však ozvala palba zahájená pronásledující pohraniční stráží, která nadále pokračovala v pronásledování pana Františka i na rakouském území, kde však již neměla co dělat. Po dalších pár výstřelech padá pan František k zemi. Opodál se ozve zvuk rakouského traktoru a tak se dá pohraniční hlídka raději na ústup.
Až 5. listopadu 1984 nalezne na okraji lesa tělo mrtvého pana Františka rakouský farmář. Pokud by dostal včasnou zdravotní pomoc, mohl přežít. Takto se stal jednou z posledních obětí střelby na hranicích. Lidé zoufalí z komunistického režimu raději volili riziko smrti při útěku, než by dál setrvávali ve svém domově, kde byli šikanováni.
Víra v Boha, nepřítel režimu číslo jedna
Sedlčany, 1950. V kostele bylo chladno, ale v očích lidí plápolalo světlo. Páter František Bučil se sklonil nad oltářem. Venku se mluvilo o zázraku v Číhošti, o tom, že kříž se pohnul, že Bůh dal znamení.
Jen on sám věděl, že v této pochybné době se hýbe všechno – i pravda. Svým žákům dal najevo, že má určité pochybnosti o autenticitě tehdejšího tzv. Číhošťského zázraku.
Páter František byl u lidí velmi oblíbeným římskokatolickým knězem, který svojí práci dělal s láskou, oddaností a velkým pracovním nasazením, když zvládal práci za čtyři kněží. U komunistického režimu už tak oblíbený nebyl. Pro své názory byl režimem velmi šikanován.
A pak, jednoho dne, přišli muži v kabátech.
„Jste obviněn z rozvracení republiky a hospodářské sabotáže.“
Vyslýchali ho celou noc. Chtěli, aby přiznal, že kázal proti režimu.
On jen řekl:
„Já jen kázal o lásce.“
Soudní síň byla plná lidí, ale nikdo nemluvil. Devět let těžkého žaláře, ztráta práv, zabavení majetku.
Byl obviněn za šíření poplašné zprávy a také byl označen za „mamonáře“ a „záškodníka plánovaného hospodářství“ kvůli věcem, které Stb našla na jeho faře. Byly to však věci z poválečné pomoci, kterou měl děkan v úmyslu rozdat. Po cestě k soudu byl nucen šlapat po rozházených hostiích. Za sabotáž byl odsouzen k devíti letům vězení.
Ve vězení psal kouskem uhlíku modlitby na stěnu cely.
„Pane, odpustím, jen mi dej sílu nezapomenout.“
Ve vězení se však jeho zdravotní stav prudce zhoršoval. Onemocněl tuberkulózou a od 8. ledna 1955 byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici ve Valdicích, kde lékaři vyslovili podezření na rakovinu tračníku. P. Bučil marně žádal krajskou prokuraturu v Hradci Králové o podmínečné propuštění. Nakonec dne 30. prosince 1955 ve vězeňské nemocnici na Pankráci, ve věku 61 let umírá.
Komunistický režim zlikvidoval koho chtěl. A takových lidí s podobnými osudy bylo velmi mnoho. Byly to roky strachu, bolesti a trápení. Proto je tak důležité si vážit svobody, kterou máme.
Zdroje:
Pametnaroda.cz
Pametnaroda.cz
