Článek
Je krásné, slunečné odpoledne, které vybízí jít někam ven, třeba na hřiště. Zatím zeje prázdnotou, ale nebude trvat dlouho a houpačky, parkurová i skate dráha se začnou zaplňovat.
Přijíždí paní se skupinkou dětí na kolech. Pár dětí spolu s paní usednou do trávy a zbytek se rozprchne po víceúčelovém hřišti. Paní se nakonec s úlevou natáhne do trávy a odpočívá.
Zanedlouho přichází rodinka s bojovým psem na vodítku. Když přijdou na hřiště, žena psa pustí z vodítka. U cedule s přeškrtnutým psem, která značí, že je tam vstup a volné pobíhání psů zakázáno! Pes se ihned rozběhne k ležící paní s odpočívajícími dětmi. A začne čichat u její hlavy. Ta se lekne a prudce se posadí. Děti se zděšeným výrazem ve tváři vyskočí a strachy ječí o sto šest. Pes každého obejde a očichá. A co majitelka? Jen udiveně kroutí hlavou, proč se toho jejího miláčka tak všichni bojí. Laxně ho okřikne a dodá oblíbenou větu pejskařů: „On nic nedělá.“
Jak si ale ta paní a všichni pejskaři mohou být tak jistí? Neznamená přeci, že když jim doma nic nedělá, že nemůže ublížit někomu cizímu. Co když vycítí z dotyčného strach a zaútočí? Nebo dítě vykřikne, ožene se, a pes to vyhodnotí tak, že dotyčného napadne? Žádný majitel psa přeci nemůže vědět, zda dotyčný cizí člověk neprodělal někdy nějaký traumatizující zážitek, kvůli kterému se psů bojí. A ten strach v něm přetrvává, i když nechce. A pes to může samozřejmě vycítit. A může reagovat jinak, než jsou majitelé zvyklí. Jenže toto si asi většina pejskařů neuvědomuje. Ač by si to měli uvědomovat na prvním místě.
Aby toho nebylo málo, usedá paní „pejskařka“, spolu se svým doprovodem, do trávy hned vedle cedule zakazující pobíhání psů. Na drzovku. Pes se zatím rozběhne na obhlídku jinam. Opodál leží v trávě mladá, zamilovaná dvojice, která nevnímá, co se kolem děje. Spokojeně leží vedle sebe, když tu jim vedle hlavy cosi zafuní. Leknutím vyskočí jako na pérku a nechápavě hledí na psa s vypláznutým jazykem a kapajícími slinami. Jeho majitelka se však vůbec nevzrušuje a nikterak nereaguje. Mladý pár raději úplně odejde.
Pes ztratil další zajímavý objekt, proto se rozběhne k odpočinkovému stolu s lavičkami, kde sedí maminka s dítětem. Pes k nim přiběhne a čumákem se dotkne ruky holčičky. Ta se lekne a vyskočí na lavičku.
Její maminka se snaží psa odehnat slovy: „Jedeš pryč!“
A „pejskařka“ jen otráveně kouká, že se zase bude muset zvednout od cedule se zákazem. Leč po chvíli se přeci jen zvedne a vydá se pro psa.
Když ho za obojek odvádí, promlouvá k němu: „Pojď na místo, jinak bych tě musela přivázat, když se tě všichni bojí.“
Na mamince s dítětem je vidět, že by jí nejraději vynadala, ale při pohledu na nedůvěryhodně vypadajícího nejen psa, ale i majitelku s partnerem, si to raději rozmyslí. „Pejskařka“ odvede psa deset kroků za lidi, a tam ho znova pustí. A pes si vesele běhá dál, kde chce. I v zákazu. Nakonec se všichni zúčastnění seberou a raději odejdou. Zůstává jen rodina s pobíhajícím psem. Možná, že to byl účel, všechny vypudit. Kdo ví.
Takovýto bezohlední a nezodpovědní lidé by vůbec neměli chodit se psem na veřejnost, či spíše by neměli psa ani vlastnit. Pustit bojového psa přes zákaz na hřiště s dětmi, a ještě se divit tomu, že jsou lidé překvapení, může jen opravdu člověk bez mozku. Pes je pro mnohé lidi prostě nade vším, i nad dětmi a jejich bezpečností, a všichni se tomu musí přizpůsobit. Zvláštní to doba.
