Článek
Zvláště staří lidé, kteří žijí sami, by měli mobil u sebe mít. Jenže co dělat, když starý člověk zarytě jakýkoliv telefon odmítá? Ať už z důvodů, že je to pro něj příliš složité, že se to nenaučí ovládat. Neví, co dělat, když zmáčkne něco jiného. Nechce, aby ho někdo otravoval, či z jakýkoliv jiných důvodů.
Nemít dnes telefon je opravdu těžké. Když se takovému člověku něco stane, nemůže si zavolat pomoc. Jejich děti či příbuzní je také nemohou kontaktovat, aby se ujistili, že jsou v pořádku a ani jim nemohou dát vědět, když třeba najednou nemohou přijet na návštěvu. Jenže vysvětlujte to starému člověku, který má svojí hlavu a nehne s ním vůbec nic. Když mu řeknete, že mu telefon koupíte, tak vám sdělí, že ho dá do šuplíku a stejně ho nebude používat. Tak je pak jen otázkou času, kdy se něco přihodí.
Stejně jako jednomu staršímu pánovi, který o telefonu také vůbec nechtěl slyšet. Dotyčný pán žil již sám. Jeho dospělé dítě bydlící ve vedlejším městě ho jezdilo pravidelně jednou týdně navštěvovat. I když pánovi již táhlo k osmdesáti, byl čiperný a soběstačný. Chodil si sám na nákupy, vařil si a denně nachodil několik kilometrů. Chození, zvláště v přírodě, byla jeho záliba a relax. Marně mu však bylo vysvětlováno, že kdyby se mu někde v přírodě udělalo špatně, tak ho nikdo nenajde a ani si nezavolá pomoc. Byl neoblomný. Dříve prý také lidé žili bez mobilů a úplně v pohodě.
Tak jeho dcera za ním jezdila pravidelně na návštěvy a přivezla i nějaké jídlo. Jenže v době chřipkové sezóny onemocněla, a tudíž se čtrnáct dní na návštěvu nedostala. Když se vymarodila, ihned se na návštěvu vydala. Jenže její otec doma nebyl a jídlo, které mu přinesla před svým onemocněním, bylo na stejném místě úplně netknuté.
Zmocnil se jí pocit beznaděje a strachu. Kdyby měl mobil, mohla by mu zavolat a zjistit, co s ním je. Zeptala se tedy sousedů a příbuzných, zda o něm někdo něco neví. Ale nikdo nic nevěděl a nikdo ho neviděl. Představa, že se šel někam projít, něco se mu stalo a on někde leží kdovíjak dlouho a nikdo neví kde, jí naháněla hrůzu.
Plná obav a strachu, zda je ještě vůbec naživu, se vydala na policii. Tam po zdlouhavém obvolávání nemocnic nakonec byli úspěšní. Zjistili, že byl dva týdny předtím přivezen záchrannou službou do krajské nemocnice. Jenže v dané nemocnici již nebyl. Policie naštěstí vypátrala, že byl mezitím převezen do nemocnice v místě svého bydliště. Dcera si částečně oddechla, že ho našli a že je naživu. Dva týdny neměla ani tušení, co se přihodilo, že je v nemocnici a co vše prožil. Neměl mobil a telefonní čísla na dceru či příbuzné neznal nazpaměť a neměl je u sebe, tudíž ani nemohl dát o sobě vědět, kde je.
Když pak za ním šla do nemocnice, měla v hlavě plno otazníků a doufala, že se konečně dozví, co se přihodilo. A také se tak stalo.
Dozvěděla se, že osudný den šel její otec brzy ráno na svůj pravidelný nákup. Cesta vedla místem, kde chodí málo lidí přes den, natož pak brzy ráno. Najednou z ničeho nic se mu začala silně motat hlava a on nebyl schopný se udržet na nohou a spadl na zem. Po chvíli motání lehce ustoupilo, tak se zkusil postavit. Jenže svaly mu vypověděly službu a on nebyl schopný se sám postavit. Co teď? Mobil neměl, aby si zavolal pomoc.
Po chvíli šel naštěstí kolem pán venčící pejska. Chodil tudy celkem často, takže se oba od vidění trochu znali. Neváhal a pomohl mu postavit se na nohy. Jenže starý muž byl schopný dělat jen minimální pomalé krůčky a ještě s podporou. Dotyčný pejskař se i přes důrazný nesouhlas zraněného pána rozhodl zavolat záchrannou službu, za což mu patří veliký dík. Nebýt jeho, mohlo vše dopadnout mnohem hůře.
V nemocnici mu zjistili silné krvácení do mozku. Byl ihned převezen do krajské nemocnice, kde podstoupil operaci k zástavě krvácení. Tam byl zhruba deset dní aniž by to někdo z rodiny tušil, tudíž ho nemohl nikdo navštívit a ani přinést co potřebuje. Pak byl převezen do nemocnice ve svém městě, kde už se ho podařilo s pomocí policie naštěstí vypátrat.
Kdyby však měl mobil, mohlo být vše snazší a jednodušší jak pro něj, tak pro příbuzné. Takto vše musel zvládat sám, bez podpory nic netušící rodiny. A přitom by stačilo mít mobil a nebát se ho.
A obzvláště teď, když se z čiperného staříka stal ve vteřině ležící člověk, který bude muset hodně dlouho cvičit a rehabilitovat, aby se zase mohl postavit na nohy a chodit jako dříve.
Ale bohužel ani tato skutečnost ho nepřesvědčila o tom, aby si telefon pořídil. Stále ho zarputile odmítá. Tentokrát měl štěstí, ale příště to tak být nemusí. Proto ti jedinci, kteří váhají pořídit si mobil na stará kolena, ať neváhají a pořídí si ho. Je to určitá jistota jak pro dotyčného, tak pro ostatní. Nikdy nevíte, co se semele. Ráno jste fit a večer ležíte v nemocnici jako lazar. Tak hlavně zdraví a buďte na sebe opatrní ať už s mobilem nebo bez něj.
