Článek
Komunistický režim nadělal tolik hrůz, že by se o tom dalo mluvit do nekonečna. Ze všeho nejhorší však bylo, když krutost režimu musely pocítit nevinné děti. Ničím se neprovinily a přesto musely tvrdě pykat pro nic za nic.
Prožitá traumata a trápení za zdmi přísně střežených dětských domovů poznamenalo jejich psychiku do konce konce života. A nejen psychiku, ale i jejich celý život. Začlenit se po opuštění dětského domova do běžného života, bylo velmi těžké. Z dětí udělali ustrašené, mlčící loutky snášející utrpení bez péče, lásky, porozumění, bez dětství. Ten ukradený čas se nedá vrátit a tito lidé o dětství přišli. A proč? Protože režim si vymyslel nějakou záminku, aby mohl dítě násilně rodině odebrat. Nespolupráce rodičů s režimem. Děti kulaků anebo věřících. Komunisté si důvod vždy uměli najít a když žádný neměli, tak si jej vytvořili.
Ze dne na den přišli, sebrali dítě a odvezli do dětského domova. Kde však panovaly nemilosrdné podmínky. To muselo být hrozné. Jak pro rodiče, tak i pro chudáka dítě, které se z minuty na minutu ocitlo samo, bez rodičů v cizím a zlém prostředí. Nesmělo ani plakat ani odporovat, jinak by bylo potrestáno. Bez kousku citu. Jen krutost. Zlo. Tresty. To byl tehdejší komunistický režim.
Jak srdcervoucí to muselo pro dotyčné být, si nelze ani představit. Pro ty, kdo zažili násilný odvoz do dětského domova, je velmi těžké na věci vzpomínat, natož o tom vyprávět. Proto je každé svědectví z té doby velmi cenné. Kdo našel odvahu o tom vyprávět, zaslouží si velký obdiv. A je velmi důležité mluvit o tom, čeho všeho byly komunisté schopni.
Sedmiletého Františka odvedli uprostřed večeře
Jedním z takto odebraných dětí byl i pan František. Tehdy mu bylo sedm let, když byl jeho otec zatčen za „protistátní činnost“. Jeho matku donutili podepsat vzdání se rodičovských práv. Onen osudný den pan František, jakožto malý kluk, zrovna večeřel, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva muži v kožených kabátech a jen řekli:
„Pojď s námi, tvoje maminka je nemocná.“
Pak ho naložili do auta a odvezli do dětského domova. Který se však domovem nazývat nedal. Panoval tam strach, ticho, ponižování a přísný režim. Ústav byl přísně střežen, jakoby tam byli největší zločinci. Ranní budíček byl v pět, pak rozcvička, studená sprcha a poté následná práce. Na učení se příliš nedbalo. V prvé řadě se kladl důraz na disciplínu a budování socialistického charakteru. Ten byl budován opravdu nemilosrdně. Místo jmen, dostali všichni čísla. Oslovovat se jménem bylo zakázáno a nedodržení trestáno.
Jednou takto pan František oslovil jménem druhého chlapce. Ihned byli oba potrestáni klečením na hrachu. Zakázali jim večeři. V noci vytáhli pana Františka z postele, oholili mu hlavu a zavřeli do skladu bez světla a postele. Ani plakat nemohl, protože i pláč byl trestán. Nepředstavitelné, co si nevinné děti musely vytrpět.
Po těchto traumatizujících zážitcích jim zůstaly šrámy na duši do konce života. Po odchodu z ústavu končívaly bez vzdělání, bez rodin i bez jakéhokoliv zázemí. Nikdo se o ně nepostaral. Byly ponechány bez pomoci, bez prostředků na pospas svému osudu.
Šestiletá Marie se už nevrátila ze školy domů
Jednoho dne roku 1954 čekala matka šestileté Marie před školou. Své dcery se však nedočkala. Nikdo jí nic neřekl, nic nevysvětlil. Později vyšlo najevo, že dceru odvezli do dětského domova na základě lidového soudu, který tvrdil, že matka není schopna se o dítě postarat. Rodiče paní Marie však nebyli žádní alkoholici ani narkomani. Byli to normální lidé.
Paní Marie byla odjakživa provokatérka a tak, když se ocitla v domově, hned první den držela hladovku a dělala naschvály. Postupně se však i ona musela podvolit polovojenskému režimu. Ráno nástup. Odchod ve dvojstupu do koupelny. Poté stále ve dvojstupu do jídelny.
Paní Marie se postupně v drsném prostředí ústavu otrkávala. Naučila se prát nejen s dívkami, ale i s chlapci. Nakonec se stala velitelkou svého pokoje. Měla to „štěstí“, že mohla na prázdniny domů. Rodiče jí v domově navštěvovali a posílali dárky. Celou dobu se snažili u soudu bojovat o navrácení dcery domů. Leč neúspěšně.
Paní Marie časem pochopila, že se musí spoléhat jen sama na sebe. A rozhodla se vzít osud do vlastních rukou. V mysli jí uzrál plán, jak se osvobodit. V zimě začala záměrně chodit rozepnutá, aby onemocněla. Povedlo se. Vychovatelky si ničeho nevšimly a dál jí posílali do školy.
Když poté přijela její matka na návštěvu, všimla si, že má Marie horečku a silný kašel. Neváhala ani vteřinu a vzala jí k lékaři. Tam se přišlo na to, že má zápal plic a také, že ji nechaly vychovatelky přechodit spálu. Její matka se rozhodla, že už jí do ústavu nevrátí a odvezla jí do Prahy. Už to mohla konečně odůvodnit. Nastala soudní tahanice, která však byla tentokrát úspěšná a Marie mohla zůstat doma. Konečně. Ve svých třinácti letech.
Pětiletý Josef šel místo k babičce málem do adopce
Otec tehdy pětiletého chlapce Josefa byl odsouzen na 15 let za převádění lidí na Západ. Chlapec zůstal s matkou, kterou však po roce také uvěznili. I přesto, že měl Josef babičku v Žilině, zavřeli ho do dětského domova. Jelikož byl v domově mezi nejmladšími, byl často šikanován těmi staršími. Vychovatelky se o ně příliš nestaraly.
Po roce a půl ve věznění si Josefova matka vynutila hladovkou informace, kde se její syn nachází. Mohla si tak pro něj přijet babička ze Žiliny. Jelikož byla členkou KSČ, využila svých známostí a po třech měsících se jí podařilo získat vnuka Josefa do péče. Později vyšlo najevo, že Josefova učitelka, ke které začal chodit na návštěvu, již měla potvrzený souhlas k jeho adopci.
Šikana byla na denním pořádku
Většina pamětníků si při vzpomínce na dětský domov vybaví šikanu a vojenský řád. Budíček býval v šest hodin, oblečení muselo být složené do komínků, boty vyčištěné a ustlaná postel.
Paní Angelina má v paměti krutou šikanu ze strany vychovatelky, která se vysmívala dívence, co se pomočovala. A co hůř. Nebádala k výsměchu i ostatní svěřenkyně. Šikana však byla i mezi dětmi a paní Angelina si vybavuje situaci, kdy dvě starší dívky nechaly viset jednu šestiletou za nohy z okna.
Běžná byla také cenzura dopisů. Když chtěla malá Eliška napsat své matce, že měla hlad a omdlela, musela dopis napsat tajně ve škole. Za uspořené peníze ze sběru si koupila známku na dopis, aby ho mohla tajně odeslat.
Ani ve škole to neměly děti z dětských domovů lehké. Jelikož chodily do třídy s dětmi z běžných rodin, stávaly se často terčem posměchu a šikany. Mnozí se jich štítili a dávali jim to patřičně najevo.
S dětmi komunistický režim jednal jako by to byly věci a ne lidi. Muselo to být nepředstavitelné utrpení, jak pro samotné děti, tak i pro rodiče. Zoufalství, bezmoc, utrpení, pocit nespravedlnosti. To vše se v duších odebraných dětí odehrávalo. A jakožto malé děti nemohly chápat, proč se tak děje.
Zajímavé je, že průzkum z roku 1951 ukázal, že pouze čtyři procenta dětí, byly v dětském domově kvůli nezájmu rodičů. Většinou tam byly kvůli vykonstruovaným důvodům komunistického režimu. Velmi často byly dávány do ústavu také děti politických vězňů.
Jen si to zkuste představit. Sedíte se svým dítětem v klidu doma. Najednou přijdou nějací týpci, pod pohrůžkou vám před očima vezmou dítě a odvezou neznámo kam. V tu chvíli netušíte, zda toho svého milovaného drobečka ještě někdy uvidíte.
A co chudák to dítě, které absolutně nic netuší, nerozumí politice, žije si ve svém dětském světě. V poklidu si doma hraje, když v tom ho náhle neznámí lidé odvedou do šíleného dětského domova. Nechápe proč, nechápe důvod.
Člověku se z toho až dělá špatně, když si to představí. A to nebyla žádná science fiction nebo nějaký film, to byla krutá realita komunistické doby. Jak jí někdo může chválit, je nepochopitelné. Když si představíte, že by se něco takového stalo vám, také byste nechválili toho, kdo vám to způsobil.
Zdroje:
https://dejinysveta.cz/moderni-dejiny/zustali-jsme-jen-cisla-vypoved-muze-ktery-jako-dite-prezil-peklo-socialistickych-detskych-domovu/49506/
https://hlidacipes.org/detske-domovy-jako-nastroj-komunisticke-represe-vedeli-ze-pres-ty-deti-jsem-zranitelna/
