Článek
Uplynulé dny nám nabídly krásnou ochutnávku jara. Po dlouhé, ponuré zimě je to balzám pro tělo i pro duši. Jako, když vám někdo vlije životodárnou tekutinu do žil a vy máte najednou ohromnou chuť vyběhnout ven a nechat se hladit prvními, lehce hřejivými slunečními paprsky. Tyto první jarní dny jsou jako magnet. Nechá se jimi přitáhnout snad každý. Venku se to začne hemžit lidmi, kteří si také chtějí vychutnat tu sílu a uzmout trochu energie pro sebe.
Oprášit kolo a hurá na vyjížďku. I mě to zlákalo. Svištím si to z kopce a ovívá mě chladný vzduch, který brzy zbarví mé tváře do ruda. Ne, nestydím se. I když bych mohla za těch pár faldíků, co se mi přes zimu objevily. Je to jen větříček, co ošlehal moji tvář. A tělo se začíná radovat. Konečně pohyb. Konečně teplo.
„Jeď, jeď ještě dál,“ vybízí mě nenasytně. A tak šlapu o sto šest. Na rtech se mi začíná objevovat úsměv, kterým obdarovávám všechny kolemjdoucí. Příjemná změna po zamračené zimě.
Najednou kdesi z povzdálí zaslechnu žadonící dětský hlásek:
„Mami, já chci zmrzlinu.“
„Ještě je na ni chladno,“ uslyším odpověď dotyčné maminky.
Můj vnitřní hlas začne křičet z plných plic:
„Ne, není chladno! Je krásně. Zastav! Dej si zmrzku.“
Pochybovačné druhé já mu odpoví:
„Ještě je chladno,“ a ve vzpomínkách se mi vybaví, jak mi tuto větu rodiče také říkali.
Jenže už nejsem dítě a chuť je veliká. A ještě, když uvidím, jak krásně vypadá, je rozhodnuto. Šlápnu na brzdu a o pár vteřin později už si pochutnávám na první zmrzlině. Usadím se na lavičku a pod hřejivými paprsky pozoruji cvrkot lidí. Někdo také líže zmrzlinu, jiný jede na kole, další jde pěšky. Všechny to zlákalo vyjít ven. Tak velkou sílu jaro má. Všichni si nenasytně užívají konečně teplé dny. Přemýšlím nad tím a zmrzlina rychle ubývá. Je čas pokračovat.
Projíždím kolem domova důchodců. Sluníčko vytáhlo i obyvatele domova, kteří obsypali místní lavičky. V tom mi padne do oka jedna odtud vycházející stařenka. Vlasy šedivé, obličej samá vráska, věk jistě hodně požehnaný. Co mě překvapí, je, že má na sobě sportovní bundu, sportovní legíny a značkové oranzově svítivé tenisky. A už si to pomalým krokem štráduje na procházku. Moderního outfitu a svítících barev se nezalekla a hrdě je vynesla ven. Žádné usedlé šedé či hnědé stařecké oblečení. Nádherný moderní sportovní outfit, za který by se nemusela stydět žádná mladice. A přitom bylo z jejího obličeje patrné, že už je jí opravdu hodně let. Úžasné.
Přemítám o tom pokračujíc v jízdě. Je hezké, že se i tak starý člověk snaží jít s moderní dobou a nebojí se toho. Ujedu pořádně velký okruh a pomalu se vracím k městu lesní cestou podél řeky. I když se příroda ještě úplně neprobudila, je tam nádherně. Sluneční paprsky dopadají na vodní hladinu a ta se nádherně třpytí. Lze již zaslechnout i ptačí zpěv. Klid a energie sálají ze všech stran. Jsem asi tři kilometry od onoho domova důchodců, když v dálce zahlédnu lavičku, na které kdosi sedí. Na tu dálku mě upoutá jediná věc. Svítivé oranžové tenisky.
„Ty už jsem někde viděla,“ pomyslím si.
Jak se postupně přibližuji, tak rozpoznávám i další části oblečení, které jsem již někde viděla.
„Ano! To je ta důchodkyně, kterou jsem zahlédla před domovem důchodců!“ uvědomím si. A užasnu.
„V tomto věku dojít takhle daleko. Obdivuhodné!“ pomyslím si.
Blížím se k ní a nedá mi to. Zastavím a pozdravím.
„Je tu nádherně, že?“ pronesu.
„Ano, je tu kouzelně a ohromně to nabíjí energií,“ pronese stařičká paní.
„Víte,“ pokračuji „obdivuji, jak jste ve svém věku čiperná, že jste došla takhle daleko. To je obdivuhodné.“
„Děkuji, je příjemné slyšet, že mě ještě někdo může obdivovat. Už jsem stará a sama, a o to více zájem druhého potěší,“ řekne paní a v oku se jí zaleskne slza.
Poté pokračuje:
„Já sem chodím moc ráda načerpat síly, je tu krásně a alespoň mám nějaký pohyb,“ usměje se.
„Ten klid je tu opravdu magický, i mě to neskutečně dobíjí. Tak ať vám zdraví slouží, abyste sem mohla stále chodit čerpat energii,“ popřeji jí a rozloučím se.
Paní poděkuje a také se rozloučí. Je na ní vidět, jak jí udělalo radost, že o ní někdo projevil zájem a chtěl jí potěšit.
Napadne mě, že stáří není vůbec jednoduché a samota, která se stává jejich jediným kamarádem, může být pro některé velmi tíživá. Kdo se však snaží tomu nepoddat a najde si něco, co ho dobíjí, třeba dlouhé procházky přírodou, dokáže pocit samoty zmírnit. Ale co má především magickou moc, je milé slovo každého směrem ke starým lidem. I taková drobnost udělá divy. Zkuste někdy starého člověka jen tak potěšit milým slovem, pochvalou či obdivem a uvidíte sami. Potěšíte nejen jeho, ale i sebe. Stáří čeká jednou každého z nás. Proto se chovejme ke starým lidem tak, jak bychom si přáli, aby se druzí chovali k nám až budeme staří.
Jarní projížďka dodala energii a radost i mně. Jediné, co mi ji trochu pokazilo, byla předpověď na další dny v podobě sněžení. Mé vnitřní já začalo ihned křičet:
„Né, sníh už né!“
Jen při představě ochlazení a sněžení se mi ježí vlasy. Hlavně se tomu nepoddávat a radovat se z toho, že nás jarní dny teprve čekají. Krásné jaro a mnoho energie všem, kdo ji potřebují.
