Článek
To si ani nikdo neumí představit, jakou radost vyvolal tento zákaz. Hlavně u těch, kteří nic nepálili, ale museli to nuceně sdílet. Kdo žije ve městě, tak to možná nechápe. Ale kdo bydlí na vesnici, tak o tom ví své.
Jako je pro městské lidi kulturou chodit třeba do kina či do divadla, tak pro některé vesničany bylo doposud nejoblíbenější kulturou právě pálení listí. Pěkně shrabaného na velkou kopici, vlhkého až mokrého. Co teď s ním? Kam ho dát? Nebylo nic snadnějšího, než ho zapálit. Ta jejich radost, když škrtli sirkou a listí začalo hořet. No, hořet, to nebude ten správný výraz, spíš doutnat. A co doutná, z toho jde úžasný hustý dým. S ještě úžasnější štiplavou „vůní“. A jelikož to pořádně neshoří jako ve spalovně, tak se jedovaté zplodiny krásně šíří do ovzduší. A čím větší vítr, tím větší chuť k pálení listí. To asi proto, aby si tu „nádheru“ užila celá ves a přilehlé okolí. Jak ohleduplné!
Že se nedalo vyvětrat. Nezájem. Že nešlo jít ven, protože jste se hned rozkašlali a div nezadusili. Nezájem. Že tím ohrožovali zdraví všech spoluobčanů. Nezájem. Že pálili celý den a doutnalo to i celou noc. Nezájem. Oni se přeci, chudáci, potřebovali toho vlhkého listíčka nějak zbavit. A že tím zamořili celé okolí a výrazně znepříjemňovali život ostatním, jim bylo úplně šumák. Možná, že to bylo i schválně. Možná chtěli druhé otrávit. A to doslova. Poměrně se jim to i dařilo. V tom byli velmi úspěšní. A vůbec jim nedocházelo, jak tím druzí trpí.
Nejhorší bylo, že se takových „ohleduplných“ jedinců našlo více. A to nejen z řad místních, ale i chalupářů přijíždějících párkrát do roka. Zřejmě se řídili heslem:
„Když může on, můžu taky“.
Bohatě stačilo, když člověk čichal celou zimu smrady z komínů, kde se pálilo všechno možné. Když už jste se pak konečně těšili až se oteplí, že kouře pominou, tak vás zasáhl kouř z doutnajícího listí. A to je opravdu šílený smrad, který vám proleze i do domu, když tam máte nějakou netěsnost. Kdo nezažil, nepochopí. Je zvláštní, že dotyčným jedincům nevadilo dýchat jedovatý kouř přímo u toho. To se prostě nedalo. Proto ta obří radost z daného zákazu. Konečně! Konečně budeme moci lépe dýchat. Celé jaro, léto i podzim. Paráda!
No jo, ale co když se čmudílkové rozhodnou zákaz nerespektovat? A budou si vypalovat v klidu dál? Co potom? Stěžovat si na obci? To by zřejmě nemělo velký smysl. Většina z nich jsou s obcí jedna ruka. Zavolat policii? To se jeví jako logický krok, nýbrž na vesnici trochu nebezpečný. Jakmile to uděláte, stanete se nemilosrdně černou ovcí vesnice. A všichni vám to dají patřičně najevo a budou vás pokládat za udavače. A v tom se velmi nepříjemně žije. Na to musíte být velice psychicky odolní. Přitom byste jen chtěli dodržování zákazu a pořádku. A aby nebylo ohrožováno zdraví vás a vašich dětí. Jenže to oni nechápou.
Bude to však vůbec někdo řešit, když bude zákaz pálení biomasy porušen? Toť otázka. Nezbývá než doufat, že bude. Kde je zodpovědný a neovlivnitelný starosta obce, tak možná. Ale, když není? Tam to bude muset vzít někdo do vlastních rukou za cenu, že se stane černou udavačskou ovcí vesnice. Anebo doufat a věřit, že budou všichni zákaz pálení dodržovat. O čem lze silně pochybovat. No, buďme optimističtí, třeba nás naši spoluobčané mile překvapí. Jaro je před námi, tak si ho užijte bez pálení listí.
