Článek
Tyrskysově modrá hladina jezera Turkana v Keni je obklopena nehostinnou pouštní krajinou, která se zdá být opuštěná. Ale není. Slané jezero a jeho okolí je domovem nejmenšího kmene afrického kontinentu zvaného El Molo.
Plně čistokrevných El Molů už žije jen pár desítek. Většina z nich je již smíšená s kmenem Samburu nebo Turkana a mluví i jejich jazyky. El Molský jazyk již zanikl. El Molové obývají dvě vesnice poblíž Loiyangalani na východním břehu jezera Turkana.
Život EL Molů je ovlivněn jezerem, které je hlavním zdrojem jejich obživy. Jezero bývá často rozbouřené a rybolov je o to obtížnější. Na malých vratkých loďkách či spíše vorech loví hlavně nilské okouny a tilápie. Dříve si klidně troufli i na krokodýly a hrochy. Lov hrochů jim však v posledních letech organizace na ochranu keňské přírody zakázala. V jezeře žije nejčetnější populace krokodýlů nilských. Koupání v něm je proto nebezpečné. El Molové však mají jedno místo, kde se lze koupat a útok krokodýlů tam nehrozí.
V důsledku nehostinnosti těchto končin mají El Molové velice jednotvárnou stravu a často trpí hlady. Živí se hlavně rybami, které uloví a kromě jídla je také ženy prodávají ve vzdálených vesnicích.
Rybí odér se line celou vesnicí a na každém plácku se na slunci suší úlovky. Rybáři ryby vykuchají, vydrhnou pískem a pak ukládají na velké rohože. Ty jsou chráněny vysloužilými rybářskými sítěmi, aby si na rybách nepochutnávalo ptactvo. Před konzumací se sušená ryba namočí opět do jezera, aby změkla.
Další součástí stravy je „loka“, což je plod místní palmy, na kterém si pochutnávají především děti. K uhasení žízně, která je v tamních vedrech veliká, pijí slanou vodu z jezera, což nemá příznivý vliv na jejich zdraví. Existují domněnky, že právě strava El Molů, v němž převažují jen ryby, jež zapíjejí silně alkalickou vodou z jezera zapříčiňují značné zakřivení nohou, podle kterých El Moly bezpečné poznáte.
Jejich holenní kosti připomínají turecké šavle a i další části jejich kostry se nevyhnuly nejrůznějším deformacím. Páteře a holeně jsou však většinou postiženy nejvíce. Proč? Nikdo přesně neví. Chybí věrohodný lékařský výzkum, který by na tuto otázku jednoznačně odpověděl. Okolní kmene touto deformací netrpí. Vliv může mít nejen zmíněná strava, ale i genetická porucha nebo kombinace několika faktorů dohromady. Než se stačí zorganizovat lékařský výzkum, El Molové, ti staří, jimž v žilách koluje jen krev jejich kmene, už tu pravděpodobně nebudou. Odhadem zbývá v oněch dvou vesnicích kolem 60 příslušníků kmene. To jsou ti, v jejichž žilách koluje „čistá“ elmolská krev.
El Molové zůstávají věrni svým tradicím. Ženy jsou velké milovnice ozdob a to především korálkových náhrdelníků, které si vyrábějí.
Nejvěrnější tradicí je však hlavně mužská a ženská obřízka i přesto, že je keňskou vládou zakázána. Dříve prováděli El Molové úplnou obřízku, v současnosti odstraňují již jen klitoris. Mladá žena z kmene El Molo jménem Asunta říká:
„Kdyby bylo na mně, obřízku bych zrušila, kvůli té strašné bolesti. Ale starší z vesnice nás neustále nutí, abychom to dělali.“
Sama Asunta má syna, tvrdí však, že kdyby ji Bůh obdařil dcerou, snažila by se z rodného kraje utéci, aby ji starší nedonutili dceru také obřezat. Vzdělanější lidé odsud odcházejí právě proto, aby své dcery ochránili před krvavou tradicí. Pokud se vrátí, stojí před tím samým problémem – starší do nich hučí a hučí, až podlehnou a k obřízce svolí.
K obřízce dochází kolem čtrnácti let věku a dívka se pak připravuje na manželství, které je u El Molů monogamní. Manžela vybírají rodiče dívky. Způsob, jak se rodičům odvděčit za celoživotní péči, je právě vyjádření radosti z jejich volby manžela. Ženich dává rodině nevěsty jako věno rybářský vor. Může jich být i více, vždy záleží na vzájemné dohodě.
Jedna z dívek, která ví, že se brzy provdá, protože rodiče tak rozhodli, říká:
„Musím následovat vůli rodičů. Nechci se vdávat, ale musím. Nemiluji svého budoucího muže. Matka mi vysvětlila, co všechno budu muset po svatbě dělat. Vím také, že mě obřežou. A bojím se toho.“
Už si nebude moci hrát jako dosud se svými kamarádkami. Bude muset následovat manžela a plnit jeho vůli a přání.
„A to mě asi mrzí nejvíc,“ dodává.
Svojí zkušenost sdílí i další El Molka, které je jistě hodně přes šedesát let. Svůj věk přesně nezná. Ve čtrnácti letech přišla do domu svého manžela, kterého jí vybrali rodiče. Když před pár lety její muž zemřel, těžce to nesla. Dodnes se jí po muži stýská. Jeho obraz vidí ve svých dětech.
Při vzpomínce na dobu jejího mládí, kdy prý lidé žili v mnohen větší pokoře a respektovali se navzájem, říká:
“ Nevím proč. Snad je to těmi smíšenými manželstvími, teď jsou tu hádky, korupce. Čistí El Molové umírají a s nimi umírá i naše kultura, mladí ji neobnovují, jen se přizpůsobují ostatním,“ uzavírá stará žena a zadívá se smutně na ohromující plochu jezera Turkana.
Kdo ví, za pár let už možná budou jeho břehy obývat jen Turkanové a Samburové. Svět El Molů nenávratně mizí.
Zdroje:
https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-zivot-ve-svete/79786/el-molove-nejmensi-africky-kmen-ktery-poznate-podle-nejkrivejsich-nohou-na-svete.html
https://www.planetalidi.cz/clanek-rybari-z-turkany
https://en.m.wikipedia.org/wiki/El_Molo_people
