Na druhých hledá jen chyby

Kolikrát si asi takovýto jedinec během týdne řekne něco pozitivního o lidech ve svém okolí? Nebo třeba někoho pochválí? A na druhou stranu, kolik vysloví negativních poznámek od pomluv až po mumlání si pro sebe, že s tím se přece nedá bavit, protože…? Zajisté druhá varianta vítězí a těch negativních poznámek bude tolik, že je ani nebude možné spočítat.

Podle psychologa Petra Šmolky žijeme v době, která je poznamenána důrazem na výkonnost, vzájemné srovnávání a jisté elitářství, že hledání a nacházení chyb u druhých se stalo pro některé každodenní náplní života.

„Jako bychom se tím snažili zlepšit si sami pro sebe nejen svůj vlastní sebeobraz, ale i pozici ve vztazích – mít v nich navrch. A to jak ve vztazích partnerských, tak i pracovních nebo jakýchkoli jiných,“ říká odborník.

Takovéto počínání je charakteristické zejména pro osoby, které se nemohou opřít o své sebevědomí. Zpochybňují úspěchy druhých, poukazují na jejich nedostatky a pokud úspěch popřít nemohou, zpochybní alespoň způsob, kterým ho dosáhli.
Za tímto přístupem mohou někdy být i potlačená traumata z dětství nebo jiné špatné zkušenosti, připouští psycholog Petr Šmolka. Dnešní svět však toto negativní nastavení v každém z nás podporuje a vyostřuje.
„Bohužel podobný postoj vůči okolí má poměrně značnou sílu, velice silnou schopnost vidět se lepšími, než ve skutečnosti jsme,“ tvrdí odborník.

Ten, kdo je velmi kritický ke svému okolí, nebývá vůbec kritický sám k sobě. Považuje se za elitu a co hůř – převládá u něj pocit, že jeho hodnocení druhých je objektivní.
„Není přece moje vina, že druzí jsou tak strašně nedokonalí… Kdyby se jen trochu snažili…,“ nastiňuje Petr Šmolka způsob přemýšlení těchto lidí a dodává: „Takový přístup je ovšem většinou pouhý sebeklam, především v partnerských vztazích často zneužívaný. Kritizovaná bytost, ať muž nebo žena, se pak snaží a snaží, přetrhnout by se mohla, ale pořád je to málo.“
U většiny kritiků jsou patrné hluboké vnitřní nejistoty a jistá zranitelnost. Tím, že si druhého nepustí k tělu, protože ho svou kritikou odradí, tím se cítí ve své křehké ulitě bezpečněji.
Říká se, že kdo nemá rád sám sebe, nemá rád ani druhé. Je to ale pravda jen částečně. „Je spousta samolibých a do sebe zamilovaných hlupáků, pro které jsou ostatní pouze obtížný a neschopný póvl,“ říká psycholog.

Jedno je více než jisté. Pokud bude daný kritik považovat druhé za špatné, neschopné, hloupé a nehodné jeho respektu, budou ostatní podobně přistupovat k němu. Spíš než by ho kritizovali, budou se mu vyhýbat.
„To je důvod, proč lidé kritičtí vůči okolí bývají dost osamělí. Někdy však svou osamělost okázale prezentují jako přednost – já přece nikoho nepotřebuji, vystačím si sám. Nebo se uchýlí k metodě kyselých hroznů – s někým tak špatným bych se já přece nezahazoval,“ popisuje typické sebeklamavé chování psycholog.

Psychoterapie může účinně pomoci těm, jejichž negativita pochází z nějakého traumatu. Ostatní si musí pomoci sami.
Rada Petra Šmolky zní: Hledejte na lidech to dobré.
Každý takovýto kritik by si měl uvědomit v čem je dobrý, v čem se nemusí neustále poměřovat s druhým. Měl by se zaměřit na to, co dělají ostatní dobře a to poté okomentovat. Bez sarkasmu a ironie. Měl by si připustit, že i on má svá slabá místa, že i on si nemusí vědět s něčím rady a může druhé požádat o pomoc.

Soužití s daným jedincem není vůbec jednoduché. Jeho chování je pro druhého silný zápřah na psychiku. Což vyžaduje velkou dávku tolerance, trpělivosti a pevné nervy. Protože někdy jsou už obrazně řečeno „na ránu“.

Zdroje: Autorský text
https://www.dama.cz/clanek