Článek
Je krásný slunečný den. Sedíte na lavičce u dětského hřiště a pozorujete děti, jak si hrají. Při pohledu na ně vám vyvstane na mysl otázka:
„Jednou budou o mně vyprávět svým dětem.“
Rodina, přátelé, ale i lidé, se kterými se v životě setkáváte při různých životních událostech, si budou o vás vyprávět příběhy.
Co řeknou?
Nad touto otázkou se v každodenním běžném shonu příliš nepozastavujeme. Nepřemýšlíme o ní. Možná nás ani nenapadne. Přitom má hluboký význam a je velice důležitá. Je to příze, kterou splétáme svůj životní příběh, který se vryje do srdcí druhých.
Co je lepšího, než se zapsat do paměti druhých svou opravdovostí, odvahou žít s dětskou vírou a sílou zvolit si svobodu ve formě odpuštění?
Ne dokonalost, ale opravdovost
Být opravdový není snadné, obzvláště, když trpíme pocitem, že nejsme dostateční. Dnešní svět, média a sociální sítě nás neustále bombardují nablýskanými verzemi úspěchu, štěstí a krásy. Svým vlivem nás svádí k tomu, abychom posuzovali svojí hodnotu podle vyfiltrovaných vrcholů. Obrovský tlak na výkon prostupuje do všech životních sfér. Od kariéry počínaje, přes rodičovství, osobní život a koníčky konče. A to je velmi vyčerpávající.
Perfekcionalismus nás staví pod světlo přísné sebekritiky. Jak můžeme být opravdoví, když sebe sami neustále kritizujeme? Mnozí z nás stráví život nekonečnou honbou za nepolapitelnou metou být „dost dobrý“. Stále si říkáme, kdybych byl/a úspěšnější, štíhlejší, krásnější, cítil/a bych se mnohem hodnotněji.
Vždy je tu další a další cílová rovinka.
Pokud chcete, aby vaše autentické já opravdu zazářilo, musíte nejprve přijmout to, kým opravdu jste a ne idealizovanou verzi toho, kým doufáte, že se jednou stanete. Na vybroušené výkony svět jednou zapomene, ale bude si pamatovat srdce, které bylo opravdové.
Opravdovosti nedosáhnete. Je to něco, co si dovolíte. Je to poznání, že právě teď jste dostateční. Právo dýchat si nemusíte zasloužit. Je to o uvědomění si toho, že se s druhými srovnáváte.
Zeptejte se sami sebe:
„Měřím svou hodnotu podle toho, jakou má někdo jiný?“
Je důležité najít to, kvůli čemu se cítíte být naživu. Jsou to chvíle, kdy ztrácíte pojem o čase, kdy jste plně přítomni - to je vaše skutečné já. V těchto chvílích umožňujete lidem vidět vaší nenaleštěnou verzi. Tu, která je neuspořádaná, opravdová a která skutečně spojuje, inspiruje a zanechává trvalý dojem.
Možná právě teď nastal ve vašem životě čas, abyste se zeptali:
"Je v mém životě oblast, kde se stále honím za tím, abych byl ,dost dobrý‘?“
Co by se stalo, kdybyste tuto cílovou pásku nechali zmizet?
Inspirující dětská víra
Vzpomeňte si na to, kdy jste naposledy zkusili něco nového jen proto, že vás to nadchlo.
V tomto jsou děti velmi inspirující. Skáčou do neznáma hnané úžasem a zvědavostí.
Neptají se:
„Jsem kvalifikovaný? Co když selžu?“
Jednoduše skočí a věří, že na to přijdou za pochodu. Jenže většina z nás postupně vymění zvědavost za opatrnost a odvahu za pohodlí.
Víra není o zárukách. Je o důvěře, kroku do neznáma, o víře, že se postavíte na nohy, ať se děje cokoliv.
Máte-li pocit, že ve vašem životě existuje něco, co vás zajímá nebo vzrušuje, ale ze strachu jste se drželi zpátky, je na čase udělat onen jeden malý krok.
Síla odpuštění
To, co dokáže nepříjemně zahalit váš odkaz, je nevyřešená zášť. S odpuštěním se potýká kdekdo.
Mnozí z nás se ptají:
„Znamená odpuštění omluvit bolest? Pokud jsem stále naštvaný, znamená to, že jsem neodpustil?“
Je velice důležité si uvědomit, že odpuštění se netýká druhé osoby, ale jde o to, abyste se osvobodili vy sami. Držíte-li v sobě hněv a zášť, je to stejné jako kdybyste pili jed a očekávali, že trpět bude ten druhý. Odpuštění je vlastně protijed. Je to dar, který si dáte. Uvolňuje bolest a vytváří prostor pro radost, vděčnost a lásku. Nedokáže vymazat minulost, ale promění váš vztah k ní.
Jednou kdosi prohlásil:
„Neodpuštění je jako nosit s sebou batoh plný cihel. Pokud chcete, můžete si je nechat. Můžete si dokonce zvyknout na jejich váhu. Ale ve chvíli, kdy je odložíte, si uvědomíte, jak byly těžké.“
Základem životního odkazu každého je schopnost odpouštět. Je to každodenní volba, která osvobozuje od tíhy minulosti a dává prostor pro opravdovost a odvahu vrhnout se do nových dobrodružství.
Odpustit není lehké. Možná vám pomohou k odpuštění slova Louise Hayové:
„Odpouštím ti, že jsi nebyl takový, jaký jsem chtěla, abys byl.“
Zaměříte-li se na tato slova do hloubky, možná zjistíte, že váš odpor se netýkal jen toho, co se stalo, ale, že šlo o nesprávné očekávání. Čekali jste, že někdo bude nějaký, že se bude chovat určitým způsobem, že vás bude milovat nebo podporovat tak, jak jste potřebovali. Když se tak nestalo, byli jste naštvaní.
Je potřeba si uvědomit důležitou věc. Lidé mohou dávat jen to, co mají. Čekat od druhých, že budou někým kým nejsou, je stejné, jako byste od druhého očekávali, že unese celý oceán, když je schopen udržet jen náprstek vody. To prostě není možné.
I když si toto uvědomíte, tak samozřejmě bolest hned nezmizí, ale umožní odložit váhu. Ne proto, že by se změnila, ale proto, že jste změnily svůj pohled.
Jaký odkaz zanecháte vy?
Odkaz, který zanecháte, se nevytvoří za den. Vytváří se v malých, každodenních okamžicích, které odrážejí to, kým skutečně jste.
Otázkou tedy není, zda po sobě zanecháte nějaký odkaz. Ten jistojistě zanecháte.
Otázka však zní:
„Jaký odkaz dnes vytváříte?“
Zdroj:
https://www.epochtimes.cz/2025/03/22/na-vasem-pribehu-zalezi/
