Článek
Původní záměr zavést samoobslužné pokladny pro urychlení odbavení lidí s menším nákupem, byl asi dobrý. Ale v případě, že se v ranních a večerních hodinách zcela uzavřou klasické pokladny, to už tak skvělé není. Spíše absolutně nelogické až odpuzující. Jako by ta jedna klasická pokladna nemohla jet po celou otevírací dobu.
Předtím, než se začaly zavádět samoobslužné pokladny, fungovaly jen ty klasické od otevíračky do zavíračky. A nebyl to problém. Fungovaly dobře. Pak přidaly pokladny samoobslužné a časem z nějakého důvodu ty klasické pokladny ráno a večer zavřely. A problém se vyklubal jako palec z děravé ponožky.
Což, pro mladé lidi to až takový problém asi není. Ty jsou zvyklí mydlit to na digitálních technologiích hlava nehlava. Ale, co chudáci staří lidé? Ty, aby měli hlavu jako balón. A co teprve, když je to chytí do pasti. A nejen je. I mě to chytilo do pasti. Proto, když nemusím, tak se hodinám, kdy jdou jen samoobslužky, vyhýbám obloukem.
Ještě stále mám v živé paměti, jak jsem se při poslední návštěvě na samoobslužce vyvztekala. A doufám, že to byla opravdu poslední návštěva. Zrovna jsem chvátala a potřebovala si koupit v rychlosti jen pár drobností na svačinu a samozřejmě mě bouchlo do očí i pár věcí v akci. Letím k pokladnám. Zavřené. Jen ty samoobslužné do dálky blikají jakoby volaly:
„Jen pojď, pojď, jen dva prstíky sem strč a mi ti ukousneme celou ruku.“
S nasupeným výrazem chtě nechtě vyslyším jejich volání. Přeci jen chvátám a snad nejsem takový jouda, že bych to nezvládla. A hlavně, nemám na výběr! Stojím před kasou, připravena na souboj.
„Naskenujte vaši klubovou kartu,“ hlásá paní samoobslužná.
Přiložím kód karty ke světýlku. A nic. Zkusím druhé světýlko. Zase nic. Tak třetí. Á povedlo se. Úvod mám za sebou.
„Načtěte zboží,“ vyzývá mě k akci pokladna.
Tož začnu skenovat první zboží. Každý kus sice musím několikrát otočit, než najdu kód, ale zatím paráda, jde to skvěle. Ale jen do té doby, než držím v ruce pečivo. Jak se to jen jmenovalo? Byly tam dva podobné druhy. Marně tápu. Rozhlédnu se kolem, že bych se zeptala obsluhy. Leč, nikde nikdo. Tak tam dám, co si myslím.
Skenuji dál a odkládám zboží do taškové zóny.
„Odložte zboží do taškové zóny,“ vyzývá mě pokladna.
„Vždyť jsem ho tam dala,“ houknu na ní vztekle.
„Odložte zboží do taškové zóny,“ nenechá se odbýt.
Zkusím to trochu přimáčknout. Dobrý, přestala kvílet. Ještě ty zlevněné kypřící prášky a mám to za sebou, přemítam si v hlavě. Jenže lehké a ještě k tomu v akci kypřící prášky mě vypekly nejvíc. A to jsem ještě nezačala péct.
Madam samoobslužná se naštvala, rozječela se na celé kolo a na displeji se rozsvítil nápis:
„Vyčkejte na obsluhu.“
A problém je tu, pomyslela jsem si. Nu což, musím vyčkat na obsluhu. No jo, ale kde je? Co mé oko dohlédlo, nikoho nevidělo. Nervózně přešlapuji u naštvané pokladny, s kterou svádíme vzájemný souboj, kdo bude naštvaný víc. V šále, kulichu a zimní bundě už se začínám přehřívat a můj čas určený pro nákup vypršel. V tom zahlédnu v mém zorném poli naproti mně starou paní o hůlce, jak se již po několikáté snaží marně načíst klubovou kartu.
„To už mám za sebou,“ pomyslím si a jdu paní pomoct přiložit kartu na správné místo.
„Moc vám děkuji,“ vděčně na mě pohlédne stará paní.
„Víte, já těmhle pokladnám nerozumím. Nevím, proč nemůže jít normální pokladna. Pro mě je to utrpení,“ stěžuje si paní, zatímco jí pomáhám načítat zboží a pokračuje:
„Já sem kvůli nim takhle ráno nechodím, ale dnes jsem byla u doktora na krvi, tak jsem sem zašla, abych nemusela znovu. Víte já už tolik nemůžu.“
V tom jí přerušilo kvílení naštvané pokladny a blikající nápis:
„Vyčkejte na obsluhu.“
„No, tak teď musíte taky čekat, jako já. Snad se dočkáme,“ pousmála jsem se na ní.
„Já nechápu, proč nemohou otevřít jednu normální pokladnu. Člověk si musí hrát na starý kolena na prodavačku, ačkoliv tomu vůbec nerozumí a neví co a jak. To je přece práce pokladních a ne lidí. Kdyby z toho alespoň člověk něco měl, třeba slevu, když to odpracuje za prodavačky,“ komentuje paní.
„Jo, to by nebylo špatné,“ odpovím a v dálce už vidím přicházející obsluhu.
No, konečně, pomyslím si celá natěšená, že už brzy vypadnu. A jejda! Obsluha se zasekla ještě u jiného nakupujícího, kterému zrovna začala také kvílet samoobslužka.
Po chvilce strpení mě konečně přišla obsluha vysvobodit ze spárů uječené pokladny.
„Tyhle lehké věci nebo zboží v akci někdy zlobí,“ sdělila mi obsluhující prodavačka a letmo přejela pohledem můj nákup.
„To pečivo máte špatně, to nevíte, co si kupujete?“ stihla mě ještě sprdnout.
V duchu jsem si pomyslela: Pečivo vybírám podle toho, jak se mi líbí na pohled a ne podle názvu, ten jíst nebudu. A když chvátám, nemám čas luštit názvy.
Nicméně mi nákup s otráveným výrazem opravila a odkráčela vysvobodit starou paní. Ještě zaplatit, snad se to povede. Uf, povedlo se.
Pak na mě samoobslužná zahlásila:
„Odeberte zboží z taškové zóny.“
Celá rudá a zpocená jsem horlivě začala házet zboží do tašky za neustálého a opakovaného pobízení odeberte zboží… Zrychlila jsem tempo na plné obrátky a konečně poslední kus. Pokladna zmlkla a svým světýlkem začala lákat další oběti.
„Tak nashledanou,“ pozdravila jsem starou paní.
„Nashledanou a ještě jednou děkuji,“ rozloučila se paní.
A teď rychle od prokletých pokladen pryč. A ejhle! Zastavila mě zábrana u východu od pokladen a naskočil nápis: Naskenujte kód z účtenky.
To snad ne, já ho v zápalu boje zaházela do tašky s nákupem. Celou jsem jí přehrabala a vytáhla totálně zmačkanou účtenku. Nu což, snad to kód přečte. Trochu jsem ho vyhladila a přiložila na displej. Hurá, dvířka se otevřely a já byla konečně volná!
Rychlostí blesku jsem pelášila ven do zimy, kde jsem se konečně schladila. Celá šťastná, že už to mám za sebou. Kdyby ta obsluha byla alespoň příjemnější, uvažovala jsem si pro sebe. Ale vlastně se jim ani nedivím, že jsou tak otrávené. Kdo by taky nebyl, když musí celý den neustále vysvobozovat jednoho za druhým ze spárů kvílející pokladny.
A že by měly samoobslužné pokladny urychlit provoz? No, spíše zdržují. Alespoň mě.
Tam, kam jsem chvátala, jsem samozřejmě přišla pozdě. To, že jsou pravým důvodem mého zpoždění samoobslužné pokladny, jsem si raději nechala pro sebe. A pokud to jen trochu půjde, navštěvovat je nebudu. Jen, když je zahlédnu, ježí se mi hrůzou vlasy na hlavě.
