Článek
Jistě každý z nás už někdy dostal od druhého dobrou radu. Takovou, která zní rozumně, logicky a jednoduše. Jako třeba:
„Měl bys…“
„Musíš se víc uklidnit.“
„Nemysli na to.“
„Prostě to změň.“
Problém je, že i když takovéto dobře míněné rady dávají smysl, v běžném životě často nefungují. Ne proto, že bychom byli slabí nebo neschopní. Ale proto, že lidský život není návod k použití.
Každý z nás to jistě zažil. Dostanete skvělou radu, která však vůbec nepomůže.
Kamarád vám řekne „tohle dělej“, kolega poradí „zkus to jinak“ a internet je plný rad, které vypadají rozumně, ale v praxi prostě nefungují.
Proč tomu tak je?
Jednou z věcí, proč tomu tak je, že rady většinou často vznikají v ideálních podmínkách, kdy má člověk dostatek času, energie a žádný stres. Jenže realita bývá úplně odlišná. Masivní mentální zátěž a únava snižují naši schopnost se rozhodovat a přemýšlet jasně. A právě dobře míněné logické rady ignorují to, že lidé nemají neomezenou pozornost a energii.
Další z věcí, proč rady nefungují, je naše rozpoložení. Emocionální stav ovlivňuje to, jak posloucháme a vybíráme rady. Lidé ve stresu nebo úzkosti jsou méně schopní rozlišit dobré rady od špatných. Výzkum ukazuje, že když jsme nervózní, přijímáme rady, aniž bychom rozpoznali jejich kvalitu, protože ubývá sebevědomí a kritického myšlení.
Další z důvodů je, že radám velmi často chybí konkrétnost nebo proveditelnost. Říká se „buď konzistentní“, ale už se neříká, jak to provést mezi vyzváněním telefonu, povinnostmi a únavou. Většina lidí totiž ví, co by „měla“ dělat, ale neví, jak to začlenit do svého reálného dne.
Proč rady nefungují závisí také na tom, kdo rady dává a jak jsou kvalitní. Kvalita rady totiž nezávisí vždy na autoritě toho, kdo ji dává. Mnoho lidí se domnívá, že když je rada od experta nebo úspěšného člověka, bude automaticky užitečná a bude fungovat. Psychologové ovšem zjistili, že i ti nejlepší ve svém oboru nejsou vždy schopní dát kvalitní radu, protože být v něčem úspěšný ještě neznamená mít schopnost to dobře vysvětlit druhým.
A hlavně, nejsme na místě dotyčného. A ani nemůžeme být. Narodil se jinde. Má jiné geny. Jiné rodiče. Jiné znalosti, zkušenosti, schopnosti, možnosti…
Nemáme k dispozici všechny jeho informace, neboť nemůžeme vědět to, co on ví a nám to neřekne. A to, co nám řekne, je jeho vlastní pohled na realitu. Nemáme ani v nejmenším tušení, co dotyčný již zkusil a co fungovalo či nikoliv. A z toho vyplývá, že co je pro jednoho medem, je pro druhého jedem.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Je důležité si uvědomit, že v tom rozhodně nejste sami, komu dobré rady nepřinášejí očekávaný výsledek. Rada totiž není žádná magická formule. Bez příslušného kontextu a osobního přístupu je často k ničemu.
Místo rad mnohem lépe fungují postupné malé kroky. Každý den si splnit konkrétní malý úkol. Stejně tak je důležitá i sebereflexe. Zkuste si říct: Co mi v tom brání? Každý z nás má své vlastní tempo, na které je potřeba brát ohled. Někdy je malá změna mnohem realističtější než velký životní zlom.
Důvodů proč neradit, je několik. Nebudete-li radit, budete se méně hádat. Mnoho hádek vzniká právě z toho, že chceme druhému vnutit svůj názor, protože si myslíme, že my víme, co je pro ně nejlepší.
Je dobré si také uvědomit, že pokud druhému poradíte a dopadne to dobře, může se stát na vašich radách závislý. A vy ne vždy budete mít dobrou radu po ruce. A na druhou stranu, pokud poradíte a dopadne to špatně, kdo myslíte, že z toho bude obviněn? I proto je lepší neradit.
Jak to tedy udělat, když chcete druhému pomoci a přitom neradit?
Řešení je celkem jednoduché. Velká pomoc spočívá v tom, dát druhému prostor, aby řešení na svou situaci našel on. Protože pouze u toho, u kterého problém vznikl, se nachází řešení. Jen on má všechny potřebné informace a zdroje k řešení.
Je dobré se naučit druhým naslouchat a ptát se. Tím pomáháme druhému uvolnit se a uspořádat si myšlenky, což vede k nalezení řešení.
Ne každý však umí tento princip používat. Mnoho z nás má zažito, hlavně ze školy, že musíme znát na každou otázku odpověď a aplikujeme tento způsob i do svého života. Kdo rychleji odpoví, vyhraje. Jenže to platí ve škole, ale ne ve vztazích.
Abychom lépe uměli druhým naslouchat, je dobré si říci, co se děje v naší hlavě, když nám druhý něco povídá.
Slova, která slyšíme automaticky analyzujeme z našeho pohledu a máme sklon názor hned ventilovat (skákáme druhému do řeči).
Přemýšlíme nad tím, co řekneme, abychom ukázali, že máme také stejný názor, v horším případě opačný a to se zaručeně pohádáme.
Tím, jak o situaci přemýšlíme z našeho pohledu, slyšíme jen to, co nám do našeho výkladu skutečnosti zapadá. Mozek si ihned vytvoří spojení s našimi zkušenostmi a odvádí pozornost k našim podobným zážitkům, o kterých se nám chce mluvit.
Někdy, ať už z důvodu, že spěcháme, zabýváme se něčím jiným, nedáváme pozor či věc zlehčujeme, tak nám část slov uniká.
To vše pak může vést k tomu, že naše rada napáchá víc škody než užitku. Jak tomu zabránit? Naučte se druhým naslouchat. Pro začátek můžete vyzkoušet pár následujících tipů.
Až budete s někým mluvit, snažte se pozorně naslouchat a jen dávejte najevo zájem, třeba přikyvováním, očním kontaktem či mimikou.
Poté můžete svoji empatii projevit slovy:
„Vidím na tobě, že jsi z toho smutný,“ „Mám pocit, že nejsi zrovna nadšený,“ nebo „Cítím, že máš radost.“
Po vyslechnutí a projevení zájmu a empatie můžete druhému položit otázky, které by mu mohli pomoci, jako třeba:
Můžu ti nějak pomoci já osobně? Co už jsi vyzkoušel/a? Kdo by ti mohl pomoci? Už jsi někdy podobnou situaci řešil/a? Co tenkrát pomohlo? Co tě napadá, co by se mohlo zkusit? Která z těch možností ti připadá nejpravděpodobnější? Zkusíš to?
Na závěr můžete druhému shrnout, na co jste během rozhovoru přišli, zeptat se jej, jak se cítí a ujistit ho, že jste tu pro něj. Pokud z vás i přesto bude chtít vydolovat radu, tak mu svůj názor sdělte, ale v klidu, s rozvahou a velice opatrně se slovy:
„To je moje zkušenost, můj názor, můj pohled na věc, můj návrh nebo doporučení, můžeš to vyzkoušet,“ a podobně.
Není to zpočátku jednoduché, ale pomocí tréninku se i těžké stane lehkým. Příště až budete s někým klábosit, zkuste se vyvarovat zaručených rad, ale raději druhého v klidu vyslechněte a položte mu takové otázky, díky nimž nalezne řešení sám.
Zdroje:
Psychologie.cz
Psychlogicalscience.org
Zenyzenam.cz
