Článek
Bůh to nedopustil. To vše hrůzné, co se na světě děje, od válek až po terorismus, není dílem Božím, ale dílem lidí. Za to vše je zodpovědný jen a jen člověk, kterému Bůh dal život, stvořil pro něj svět, rostliny, zvířata, den i noc. A hlavně mu dal svobodu. Svobodu rozhodování. Leč mnoho lidí této svobody zneužívají, a dokonce používají jako zbraň. Bůh nechce války ani utrpení. Ty jsou, bohužel, výplodem lidí, kteří již dávno zapomněli, kdo jim dal život, proč tu jsou, kam mají směřovat a co má být jejich smyslem života. Nechali se zcela pohltit absolutní mocí nade vším, touhou po slávě a zviditelnění se za jakoukoliv cenu i cenu životů nevinných.
Mozek se jim zatemnil touhou po mamonu a bohatství. Chtějí mít vše, co mají druzí, a ještě mnohem více. Nesmyslně a neustále si chtějí zvyšovat své ego. Chtějí mít moc nade vším a všechny ovládat. Když se jim nedaří, závidí těm, komu se daří a začnou ostatní proti nim štvát, až jejich závist přeroste v nenávist. A těžká nenávist je už jen krůček od válek a terorismu, které způsobují nesmyslné a zbytečné utrpení těch, kteří jsou nevinní. Války a hrůzy světa jsou jen skutky lidí, kteří zneužili svobodu rozhodování, kterou jim Bůh dal a obrátili si ji ve svůj prospěch a pro utrpení druhých. Lidé se neustále honí za penězi, slávou, uznáním, aby se měli čím vychloubat, ale to hlavní a důležité jim uniká. Víra, pokora a mít druhého na prvním místě před sebou samým, mnoha lidem nic neříká. Když se jim děje něco špatného a zlého, hned hledají viníka u někoho druhého a jsou i tací, kteří hledají vinu v pánu Bohu.
Malý příklad. Stane se tragická dopravní nehoda, při které zahyne mladý řidič. Když se tuto strašlivou zprávu dozví rodiče dotyčného, jsou velice zarmouceni. Natolik zarmouceni, že i přesto, že jsou věřící, vyřknou větu: „Proč to Bůh dopustil? Proč nám ho vzal?“ Ale On jim ho nevzal. Při následném vyšetřování se zjistí, že měl onen řidič natolik velké životní trápení, které nedokázal ustát, že se rozhodl vjet do protijedoucího náklaďáku úmyslně, a tím ukončit své trápení. Bůh jim ho nevzal. On sám se rozhodl odejít. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí, které dal Bůh nejen jemu, ale i nám všem. Za svá rozhodnutí si neseme následky my sami. Možná, kdyby se ostatní zajímali více o druhé než o sebe, byli by k druhým vnímavější, nemuseli by se takovéto tragédie stávat. Kdyby se včas našel někdo, ať už rodiče či kdokoliv jiný, kteří by trápení mladého člověka odhalili a začali se jím zabývat, byť jen pochopením, porozuměním či jen vyslechnutím, nemusel se dotyčný mladý člověk takto rozhodnout. Je to důsledek nepochopení, nezájmu a neochotě druhých.
To samé je, když někdo způsobí nehodu třeba rychlou jízdou či nebezpečným předjížděním. Dotyčný řidič musí vědět, že se mu může řízení vymknout kontrole, že náhle v protisměru může vyrazit auto, že může svým manévrem ohrozit, zranit či zabít druhé i sebe. Zná rizika i možné důsledky, a přesto se rozhodne k riskantnímu a ohrožujícímu kroku. Je to jeho svobodné rozhodnutí, které mu Bůh dal. Bohužel jej zneužije ve svůj prospěch a upřednostní své zájmy a požitky před životy a bezpečím druhých. On je viníkem, který zneužil možnosti svobodného rozhodování daného od Boha. Bůh je tu hlavně od toho, aby nám pomáhal překonat těžké chvíle a pomohl nám získat život věčný. Když budeme v Boha opravdu věřit a prosit ho o pomoc, dá nám sílu vše těžké zvládnout. Je důležité si toto připomínat právě v předvelikonoční době, kdy vrcholí křesťanské svátky oslavující ukřižování a zmrtvýchvstání Božího syna Ježíše Krista. On trpěl na kříži za nás a za naše hříchy, aby nám dal život věčný v nebeském království. Opětujme mu jeho bezmeznou lásku, věřme mu a snažme se žít podle jeho přikázání. V tom je celé tajemství. A kdo teprve hledá cestu k Bohu, ať ji najde. Nikdy není pozdě.
Nezapomínejme tedy na víru, pokoru a lásku k druhým. Jen mi sami lidé si můžeme zlepšit své životy. Každý však musí začít sám u sebe. Kdo věří, ví.
