Článek
Tento deprimující nápis byl samozřejmě také napsán rudým písmem na chodbě základní školy. A každý den vám chtě nechtě svítil do očí, aby už i dětem byla vtloukána do hlavy sovětsko-komunistická propaganda. Když jste daný nápis viděli několikrát za každý den, musel se nesmazatelně vepsat do paměti i proti nesouhlasu dotyčné osoby. Na zdech totiž nic jiného než tento nápis nebylo a vy jste museli o velké přestávce chodit se svačinou v ruce pořád dokola a neustále míjet onen nápis. Trochu jako ve vězení s vymýváním mozků. Při vzpomínce na to je mi zle ještě dnes.
A když nám pak při hodině ruštiny začali hlásat heslo : „Maskvá stalíca eSeSeSeR,“ tak ponejprve člověk nevěděl, co si má myslet. Jako dítku neznalému chvíli trvalo, než mozek pochopil, že se nejedná o stolici. Leč si to mnoho z nás myslelo, avšak mlčeti muselo. A ještě si z toho dělat nahlas legraci, tak by vás trest neminul. Stejně, jako když jste museli povinně do všech oken vyvěšovat vlajky nejen české, ale i sovětské. Na každou stranu jednu. A v žádném případě jste nesměli strany poplést. A už vůbec sovětský praporek nevyvěsit. To by bylo ouvej a hned by to řešili, protože chodily kontroly a hlídaly to.
No a když jste si stokrát ve škole přečetli nápis „Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, učitelka do vás hustila „Maskvá stalíca SSSR“ a po příchodu domů jste vyvěsili či zkontrolovali vlajky, tak jste se těšili, jak si konečně trochu oddychnete u televize. S úlevou jste se uvelebili na gauč a zapli ji. Po minutě žhavení na vás vyskočil zrnitý černobílý obraz a na něm… setkání českých a sovětských komunistických papalášů, jak se vítají ne podáním ruky, ale objímáním a polibky. Už tak znechucený den se vám zprotivil nadobro. Zřejmě svým líbáním chtěli dát světu najevo své pouto na věčné časy a chtěli, abyste ho opěvovali. Jen, když si na to člověk vzpomene, tak je mu zle a naskočí mu husí kůže spolu s osypky.
A takto se vítali komunističtí představitelé.
Důležité však je, že se toto věčné pouto se „stalícou SSSR“ přetrhlo a my jsme mohli začít konečně volně dýchat. I když i dnes je z různých míst snaha toto děsivé pouto navázat zpátky, je třeba zabránit tomu, aby se to někdy povedlo.
Proto je velmi nutné pracovat na tom, aby se sovětská, respektive ruská „stalíca“ nepřehoupla přes Ukrajinu a nedostala se až k nám znovu navázat pouto na věčné časy. Sovětské, nyní ruské roztahování se nesmí šířit dál. Ať si svojí „stalíci“ nechají pěkně u sebe a pokud možno na věčné časy a nikdy jinak.
