Článek
Jedním z indiánských kmenů, kteří vyznávají tento taneční rituál jsou Lakotové. Slunci vzdávají úctu a přinášejí mu oběti v podobě bolesti. Rituál byl pořádán hlavně v minulosti a značil obnovu pro tanečníka i lidi kmene. V současnosti již není tak častý, ale u některých kmenů se stále ještě vyskytuje. A co tento sluneční tanec obnáší?
K tanečnímu obřadu se sešli všichni členové kmene, kterých bylo opravdu mnoho. Kruhové prostranství určené k rituálu bylo nejprve obřadně vyčištěno a ohrazeno dřevěnými kůly. Když bylo místo připraveno, vydali se šamani spolu s dalšími muži vyhledat vhodný vzrostlý strom, který se však podle pravidel nesměl při kácení dotknout země. Kácení proto prováděli velmi zkušení, šikovní a zdatní muži. Větve byly odřezány a strom byl odnesen do připravené arény, kde byl ozdoben a opět vztyčen podobně jako u nás májka. Poté šli všichni v klidu spát a druhý den po východu slunce taneční obřad začínal.
Muži účastnící se slunečního tance, museli mít nějaké mimořádné schopnosti, kterými vynikali nad ostatními. Třeba lovecké nebo léčitelské a také museli splňovat základní indiánské ctnosti – moudrost, odvahu, čestnost a štědrost.
Důkladná příprava byla velmi důležitá, proto měl každý tanečník k dispozici svého vlastního mentora, buď šamana nebo zkušenějšího muže, který tímto rituálem již v minulosti prošel. Přeci jen se jednalo o složitý a velmi bolestivý rituál, při kterém byla zakoušena nejen fyzická, ale také psychická odolnost účastníků. Rituál nebyl pro každého a jen tak někdo se k němu neodhodlal.
Taneční maraton jen s krátkými přestávkami trval čtyři dny, při kterých tanečníci nejedli ani nepili. Během tance se tanečníci dívali do slunce a za zvuku bubnů a zpěvu se rytmicky pohybovali a pískali na píšťalku z orlí kosti. Hlavu, zápěstí a kotníky si zdobili věnečky ze šalvěje. Dlouhý a vyčerpávající tanec však nebyl na obřadu zdaleka to nejhorší.
K ozdobenému středovému kůlu byly přivázány dlouhé kožené řemínky. Kůže tanečníků byla na hrudi nebo na zádech probodnuta ostrou kostí a každý tanečník byl doslova přišit k jednomu pruhu kůže. Za doprovodu domorodé hudby se dali účastníci do rituálního tance. Cílem bylo osvobodit se z řemínku a vytrhnout si kost zabodnutou v kůži, nejlépe do západu slunce.
Někteří měli ke kůži na zádech připevněné buvolí lebky nebo jiné zátěže. Tito tanečníci pak tančili přes různé keře nebo kameny, protože doufali, že se jim podaří lebky o něco zachytit a vytrhnout si je z kůže.
Těm tanečníkům, kterým se nepodařilo osvobodit do západu slunce, mohl pomoci jejich mentor. Kdo se však domnívá, že šlo o šetrný zákrok, velmi se mýlí. Pomoc spočívala v tom, že mentor pevně uchopil tanečníka a rychlým a velmi razantním trhnutím mu vyrval kost z kůže, mnohdy i se svalem.
Po obřadu se tanečníci vydali do lóže, kde se o ně starali šamani a svatí muži zpívali chvály bohům a modlili se za jejich rychlé uzdravení.
Bolest a šok byla pro některé účastníky velmi traumatizující a zanechávala na nich nejen rány na těle, ale také na duši. Během Tance slunce si tanečníci procházeli všemi lidskými emocemi, které si lze jen představit. Prvotní odhodlání se začalo proměňovat. Postupně přešlo z nadšení do únavy, zloby, hněvu, lítosti, zoufalství a znovu do odhodlání, důvěry a radosti. Podpora mentorů byla ve vypjatých chvílích velmi důležitá.
Ačkoliv se nám může zdát rituál příliš krutý, pro Lakoty byl důležitou duchovní obnovou. Ale také způsobem, jak slunci přinést nějakou oběť, naklonit si jej na svoji stranu a poděkovat za všechno, co jim nabízí a dává.
Zdroje:
