Článek
Sousedské spory nejsou nic neobvyklého, ale vyřešit je, je někdy nad lidské síly. Problém nastává hlavně, když jsou domy blízko sebe a pouze jeden škodí druhému tak, jako u tohoto příběhu.
Ten se odehrává na jedné vesnici, kde stojí dvě staré chalupy i se stodolami blízko sebe tak, že dvůr první chalupy je zakončen domem a stodolou souseda. V nejužším místě je mezera mezi domy tak akorát na projetí osobního auta.
První chalupa, ve které již léta nikdo nebydlel a byla na rozpadnutí, se rozhodl její majitel zbourat a na jejím místě vystavět nový dům. Sousedovo chalupu mezitím koupil nový majitel, se kterým je těžká domluva a problém je na světě. Ten spočívá hlavně v tom, že dům ani stodola druhého souseda nemá žádné okapy po celé své délce, což čítá přes třicet metrů. Veškerá dešťová voda ze střech druhého souseda tudíž dopadá na dvůr souseda prvního. Což je při častých vydatných deštích opravdu hodně znát. A neustálá vlhkost se již podepisuje na nové dřevostavbě.
Paradoxem je, že první soused si musel u své novostavby odvést vodu ze svojí střechy na vlastní náklady do vzdáleného potoka, což čítá kolem 80 metrů. V obci totiž v této části není dešťová kanalizace. A na jeho dvůr dopadá voda ze střech souseda, který si ji odvést nechce a nelze docílit toho, aby tak učinil.
Když se první soused rozhodl oslovit druhého, aby okapy udělal, skončilo to hádkou s plno argumenty, proč to nejde. Třeba takovým, že dlouhá léta to nikomu nevadilo a najednou to vadí. Což je celkem pochopitelné, když tam léta ve staré chalupě nikdo nebydlel. Když si pak postavíte novou stavbu a den co den chodíte po dvoře, tak je logické, že vám voda z cizí střechy, dopadající na váš pozemek, začne vadit. Dalšími z argumentů je, že je střecha příliš dlouhá a nejde to provést v kuse a že jí nemá druhý soused kam odvést. Že by musel kopat až do onoho vzdáleného potoka. A to je finančně nákladné. Přitom první soused si sám takto musel svojí dešťovou vodu odvést.
Když majitel nového domu nepochodil u souseda, rozhodl se obrátit na životní prostředí. Tomu však sdělilo, že to není v jeho kompetenci. Oslovil tak stavební úřad, který mu sdělil, že ze zákona není povinnost mít okapy a spadá to do občanskoprávních sporů. A pokud je prý soused solidní, tak si okapy udělá. Proto by bylo nejlepší se sousedem dohodnout. Jenže dohodněte se s někým, kdo solidní není a hlavně se dohodnout naschvál nechce.
Frustrace prvního souseda se stupňovala, že se rozhodl oslovit právníka, v domnění, že mu pomůže situaci vyřešit. Ten sice odeslal pár dopisů s výzvou, ale to bylo tak vše. Druhý soused se vytasil se svými všemožnými argumenty, až právník řekl, že by se to muselo řešit soudně a do toho se mu moc nezdálo jít. Ostatně ani první soused nestál o zdlouhavé a finančně nákladné soudní tahanice, kde není jistota, že by se vše vyřešilo. Jenže, jak jinak přinutit druhého souseda, aby si okapy na své střeše udělal? Zřejmě nijak.
Psychika prvního souseda však trpí při každém dešti a pohledu na hromadu vody, co se valí ze sousední střechy na jeho dvůr, který se mění v rybník. A ještě k tomu musí denně koukat na sousedovo děravou a vlhkou zeď s černou plísní na povrchu. A nejen v zimě, když zatopí, tak se valí černý a smradlavý dým, který zamoří dvůr prvního souseda tak, že se nedá ani jít ven, ani vyvětrat.
To je tak, když jeden soused škodí druhému vším možným a nehodlá s tím nic dělat. A ten, který druhému neškodí ničím, ale jen chce, aby mu druhý škodit přestal, tak je naopak považován škodícím sousedem i místními za věčně si stěžujícího a zlého člověka. Přitom chce jen pořádek. Ale vymoci ho, je nadlidský úkol. Bohužel.
Vždyť komu z vás by nevadilo, že teče dešťová voda ze střechy souseda k vám na dvůr, když vy ji máte poctivě odvedenou a k tomu vám ještě čudí pod nos? Což je na vesnici celkem běžná věc, že tam lidé topí a smradlavým kouřem otravují i v létě. Ale to už je zase jiné téma.
