Článek
Útes Bandiagara vysoký 500 m a táhnoucí se do délky až 150 km se stal domovem domorodého etnika Dogonů, kteří zde založili své osady, když před třemi tisíci lety odmítli konvertovat k islámu.
Život Dogonů je závislý na pěstování prosa, čiroku a na chovu ovcí a hlavně sahelských koz. Obhospodařování políček je hlavním úkolem mužů. Ženy mají životní úděl podstatně těžší. Musí nanosit mnohdy z velkých vzdáleností pitnou vodu, pomáhají na poli, sbírají palivové dřevo, drtí proso, vyrábějí keramiku pro denní používání, připravují prosné pivo a k tomu ještě stihnou vychovat děti.
Obydlí, která si staví z bláta a slámy podél zdí srázu, jsou fascinující. Ve vesnici se obvykle nachází kolem čtyřiceti domů uskupených kolem domu náčelníka. Domy jsou postaveny extrémně blízko sebe, mnohokrát sdílejí zdi a podlahy. Mají několik druhů obydlí.
Mužská sýpka se špičatou střechou slouží jako skladovací prostor pro perlové proso a další obilí. Množství naplněných mužských sýpek je ukazatelem velikosti a bohatosti náčelníka.
Ženská sýpka slouží jako úložný prostor pro ženské osobní věci, jako oblečení, šperky, peníze a nějaké jídlo, ke kterým nemá manžel přístup. Ženy jsou částečně ekonomicky nezávislé a sve výdělky za výrobu keramiky či bavlny si ukládají právě ve svých sýpkách.
Budova Tógu nà je určena pouze pro muže, kde většinou odpočívají, diskutují a činí důležitá rozhodnutí. Je to velice nízká budova, ve které se nedá stát vzpřímeně. To pomáhá předcházet násilí, když se diskuse vymknou kontrole.
Punulu je dům pro menstruující ženy, který se nachází na vnější straně vesnice. Staví ho ženy a je méně kvalitní než ostatní domy. Ženy, které mají menstruaci, jsou považovány za nečisté a musí opustit svůj rodinný dům, aby v tomto speciálním domě žily pět dní. Používají zde pouze kuchyňské vybavení. S sebou si přinášejí své nejmladší děti. Tento dům je také místem setkávání žen večer.
Duchovním a politickým vůdcem každé vesnice je Hogon. Je volen z řad nejstarších mužů dominantní linie vesnice. Po svém zvolení musí podstoupit šestiměsíční iniciační období, během kterého se nesmí holit ani mýt. Nosí bílé oblečení a nikdo se ho nesmí dotýkat. Stará se o něj panna, která ještě neměla menstruaci, uklízí dům a připravuje mu jídlo. V noci se vrací dívka domů. Po zasvěcení nosí Hogon červený fez a na rukávu pásku s posvátnou perlou. Pannu nahrazuje jedna z jeho manželek, ale i ta se v noci vrací domů. Hogoni musí žít ve svém domě sami.
Dogonští lidé vytvářejí jedinečné sochy, které však nejsou určeny ke zraku veřejnosti, ale jsou obvykle skryty v domech rodin, svatyních nebo u Hogonů. Důvodem utajení jsou náboženské hodnoty a symboly díla.
Jedním ze zvláštních praktik, je obřízka. Dogoni věří, že se muži i ženy rodí s oboupohlavními složkami a právě obřízkou nabydou své vlastní fyzické identity. Chlapci se hromadně obřezávají po třech letech v rozmezí věku 9 až 13 let. Obřízku provádí kovář a po jejím provedení zůstanou chlapci několik dní v chatrči oddělené od ostatních vesničanů, dokud se rána nezahojí.
Nově obřezaní muži musí po zákroku měsíc chodit nazí, aby kmen mohl obdivovat jejich dosažený věk. Tato praxe se dědí po generace a vždy se dodržuje, a to i v zimě. Po obřezání přechází chlapec do mladé dospělosti a stěhuje se z rodného domu do společného domu chlapců stejného věku, kde žijí dokud se neožení nebo nemají dítě.
Bolestivé obřízce se nevyhnou ani ženy, kterým jsou mrzačeny pohlavní orgány v podobě odstranění klitorisu. Ve vesnici Songho se nachází jeskyně obřízky zdobená červenobílými skalními malbami zvířat a rostlin.
Manželství Dogonů jsou většinou monogamní, ale jsou povoleny i svazky polygamní. Většinou však muž nemívá více než dvě manželky. Každá manželka má svůj dům v rámci manželova komplexu. Manželky se formálně připojují k domácnosti manžela až po narození prvního dítěte. Manželku vybírají mužovo rodiče. Ženy mohou muže opustit pouze do narození dítěte, poté je to pokládáno za závažnou záležitost, která vyžaduje účast celé vesnice.
Dogoni mají jeden zvláštní rituál, který by byl mnohdy velmi přínosný i v našem moderním světě. Lidé tohoto kmene jsou silně orientováni na harmonii, což se odráží i v jednom z jejich nejdůležitějším rituálu.
V něm totiž ženy chválí muže, muži děkují ženám, mladí vyjadřují uznání starým a staří oceňují přínos mladých.
Dalším příkladem je zvyk propracovaných pozdravů, kdy jeden Dogon potká dalšího a daný zvyk se opakuje znovu a znovu v celé vesnici a po celý den. A v čem spočívá?
Osoba, která se setkala s jiným členem kmene, odpovídá na všechny otázky druhého člena, které se většinou týkají celé jeho rodiny. Odpovědí je slovo sewa, což znamená, že je vše v pořádku. Poté se role vymění a ten, co odpovídal se na to samé táže toho, kdo se ptal. Ten opět odpovídá sewa. Jelikož se slovo sewa během dne mnohokrát opakuje, vysloužili si Dogoni od ostatních kmenů přezdívku „lid sewa“.
Čím jsou však Dogoni vyhlášení, jsou jejich tance s propracovanými maskami. Awa je maskovaná taneční společnost, která má důležitý rituální a společenský význam. Toto společenství se týká pouze zasvěcených mužů a má své povinnosti, zákazy, přísný kodex etiky a svůj vlastní jazyk.
Ženám je zakázáno se ke společnosti připojit a nesmí ani znát jejich jazyk. Awa se vyznačuje složitými maskami, které se nosí nejen při dvou hlavních událostech a tím je rituál Sigi a pohřební rituál Dama.
Rituál Sigi je nejdůležitějším společenským obřadem Dogonů, kterého se účastní všichni členové dogonského lidu a je oslavou objevení hvězdy Sirius B.
Začíná v severovýchodní části dogonského území a postupně se každá vesnice vystřídá v oslavách a pořádání propracovaných hostin, obřadů a slavností. Během této doby se vyřezávají nové masky a věnují se jejich předkům. Každá vesnice slaví přibližně rok, než se Sigi přesune do další vesnice. Nový rituál Sigi se začíná každých 60 let.
Tradiční pohřební rituál Dama se skládá z maškarády, která vede duše zesnulých k místům jejich posledního odpočinku prostřednictvím série rituálních tanců a za použítí masek, které si lidé vkládají do zubů. Každá vesnice má odlišný design masek i způsob provádění rituálu. Některé masky chodí na chůdách.
Dama se skládá z rituálu yingim a danyim, které trvají několik dní. Yingim spočívá v obětování krav nebo jiných cenných zvířat, dříve i lidí a z velkých simulovaných bitev, které se provádějí s cílem vyhnat ducha z těla a vesnice zesnulého a nasměrovat ho na cestu do posmrtného života.
Danyim se pak koná o několik měsíců později a maškarády tancují každé ráno a večer po dobu až šesti dnů v závislosti na tom, jak daná vesnice tento rituál provádí. Tančí na střechách domů zesnulých, po celé vesnici a na polích kolem vesnice. Dokud maškarády nedokončí své tance a nebudou provedeny všechny rituály, říká se, že jakékoli neštěstí lze svalit na zbývající duše mrtvých.
Průvody masek za doprovodu hudby jsou pořádány také při dalších důležitých událostech, jako jsou svatby, pohřby, úspěšná sklizeň úrody a podobně. Masky mají pro náboženské obřady Dogonů mimořádný význam a jsou vyráběny vždy pro každou příležitost nově.
Dogoni mají také široké vědomosti o vesmíru. Hvězdy, které západní astronomové objevili teprve před pár lety, Dogoni znali nejspíše již tisíce let. Neměli však žádné moderní vybavení ani knihy, díky kterým by získávali své vědomosti. Vše, co znají, se dozvěděli vyprávěním od svých předků.
V současnosti se Dogoni stali velkým lákadlem pro turisty, kterým za slušné peníze předvádí své pověstné tance. Původ svého tajemství, který se dědí z generace na generaci, však neprozradí nejspíš nikdy.
