Článek
V indickém Nagalandu žije kmen Konyak, který si díky své drsné tradici vysloužil pojmenování lovci lebek. Poslední setnutá hlava byla údajně v roce 1968, od té doby se dali Konyakové na cestu míru a někteří i na cestu ke spáse díky misionářům, kteří tam přišli.
Konyakové udržují velmi disciplinovaný komunitní život s přísným dodržováním povinností a odpovědností, které jsou jim přiděleny. Kvůli bezpečnosti si své domy staví zásadně na vrcholcích kopců. Se stavbou domu pomáhá celá vesnice. Všichni mají při stavbě své místo, všichni ví, co mají dělat, nikdo je nemusí řídit. Dům tak bývá postaven do tří dnů.
Své role mají rozdělené i v běžném životě. Ženy se starají o domácnost, zemědělství, vyrábějí látky, korálkové náhrdelníky a keramiku. Děti pomáhají rodičům, jak mohou a starají se o mladší sourozence. Muži obstarávají dřevo, staví domy a vyrábí proutěné koše. Jsou také výborní řezbáři. V minulosti měli na starosti ještě lov, ale ten téměř vymizel, protože v tamních lesích již není tolik zvěře. K lovu používali mačety, kopí, luk a šípy nebo pasti. Později i střelné zbraně, které si sami vyráběli včetně střelného prachu.
Výroba střelného prachu je opravdu netradiční. Členové vesnice byli požádáni, aby měsíce močili na jednom konkrétním místě. Moč totiž obsahuje dusičnan draselný a síru. Půda bohatá na moč se poté vaří. Na hladině vody plave černý zbytek, který se shromažďuje, suší, mísí s dřevěným uhlím a přeměňuje na střelný prach.
Hlavní obživou Konyaků je zemědělství. Pěstují zeleninu, kukuřici, dýně, chili a několik druhů rýže na mokrý i suchý způsob. Když klesne úrodnost dané půdy, nechají ji ladem 8 až 10 let. Tento cyklus je striktně dodržován.
Starší generace počítají podle systému zemědělství i svůj věk. Pokud se jich zeptáte na jejich věk, odpoví, že se narodili v roce, kdy jejich vesnice obdělávala konkrétní pole. Pokud se narodilo v roce více dětí, pamatovali si, ve které fázi výsadby se dítě narodilo.
Konyakové nesmí uzavírat manželství v rámci jedné klanové linie, ale sňatky se nikterak nedomlouvají a mladí si mohou vybrat životního partnera dle svého srdce. Milenecký vztah je před svatbou povolen. Většinou mají muži jednu manželku, jen ve vyšších vrstvách vůdců se praktikuje polygamie.
Mezi mladými muži je ve velké oblibě kouření opia. Kupují kusy látek napuštěné mlékem z nezralých makovic, které se naříznou a když z nich začne vytékat nektar, napustí se do kusu tkaniny. Tu potom obchodníci prodávají v metráži. Před samotnou inhalací odstřihnou kousek plátna, vloží na velkou lžíci s vodou a položí na oheň. Extrakt z makovic se tak dostane do vody. Látku odstraní, vodu vyvaří a na lžíci zůstane samotné opium. To pak smíchají s tabákem a vloží do dýmky. Muži po konzumaci zůstávají malátní a zpomalení. Stařešinové opium nekouří, nicméně u mladších to tolerují, prý nejsou alespoň agresivní. Staří muži holdují v hojné míře žvýkání betelového sousta.
Minulost Konyaků je hlavně spjata s jejich krutou tradicí lovu hlav nepřátel. Lov lebek měl v jejich kultuře důležité místo a byl věcí hrdosti. Aby se z chlapců mohli stát muži, museli přinést hlavu nepřítele. Mladí muži tak bojovali se svými nepřáteli, zabili je, usekli jim hlavu a přinesli do vesnice, kde jimi ozdobili komunitní domy zvané Morungy. S každým zabitím dostali tetování na obličej a hrudník, což je možná jeden z nejzajímavějších aspektů kmene. Čím větší tetování, tím více useknutých hlav. Každá lebka byla trofejí, každý tetovaný ornament na obličeji znamenal vítězství ve smrtícím boji.
Změnu této drsné tradice přinesl nejen zákaz ze strany indické vlády, ale také příliv křesťanství, které v dané oblasti začali šířit misionáři. Jeden z posledních pamětníků této tradice Hoongo Wangshu vypráví svůj příběh v knize The Konyaks - The last of the tattoed headhunters.
Narodil se v roce 1946 a patří ke klanu Poren Po z vesnice Longwa. V roce 1968 se zúčastnil spolu s muži z vesnice lovu lebek na barmské straně. Stejně jako všem vrstevníkům i jemu byl tetován obličej. Tetování začalo v půl sedmé ráno a skončilo ve dvě odpoledne. Po tomto aktu svolali poradu, na které se dohodli, že budou poslední skupina, která praktikovala lov lebek a tetování. Chtěli být ti, kteří změní historii a nastolí mezikmenový mír v celé oblasti.
V některých vesnicích již sílil vliv křesťanství z nichž mnozí konvertovali k této víře. U Hoongo Wangshu proběhl první kontakt s křesťanstvím až v roce 1971, kdy do Longwy přijel reverend Mankap a kázal o Kristově životě a cestě ke spáse. Velmi jej to ovlivnilo a jeho život se zásadně změnil. Konvertoval ke křesťanství a 19.4.1978 byl v Longwě spolu s dalšími 74 lidmi pokřtěn reverendem Pangyanem. Od toho dne se stal aktivním členem církve a jako jáhen v místním babtistickém kostele má každou neděli kázání.
Při pohledu do temné minulosti má pocit, jakoby se vše odehrálo v minulém životě.
A jak sám říká:
„Dnes se cítím spokojený na cestě ke spáse …“
Úžasný příběh drsného lovce lebek, který dokázal obrátit zažité kruté tradice svého kmene v mír a dobro, může být příkladem pro všechny. Na změnu k lepšímu totiž není nikdy pozdě.
Zdroje:
https://www.planetalidi.cz/clanek-nagove-konyak
https://objevim.cz/kultura/konyakove-valecnicky-kmen-mel-zvlastni-ritual-dospelosti-aby-se-chlapec-stal-muzem-musel-urezat-hlavu-svemu-nepriteli/veronikaoberreiterova/
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Konyak_Naga
