Článek
Každý z nás má v sobě vnitřní dítě, ať chce nebo nechce. Není to soubor vzpomínek, ale je to dětská část naší současné osobnosti, se kterou stále žijeme a která má přístup k našim nejskrytějším emocím. Je-li tato naše dětská část zdravá a jsme-li s ní v kontaktu, je pro nás zdrojem radosti, spontánnosti a kreativity. Pokud je však zraněná, bývá velmi často příčinou většiny úzkostí a depresí.
Zda-li je naše vnitřní dítě zraněné či ne, závisí na tom, jak se k němu chováme. Vzor chování si přenášíne ze svého dětství.
„Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí.“
Je to prosté. Pokud s námi nebylo v dětství vlídně zacházeno, pak i dnes se sebou zacházíme stejně nevlídně. Pokud jsme v dětství při nevlídném zacházení cítili emocionální bolest, cítíme ji dnes úplně stejně, když se sebou nevlídně zacházíme.
Možná o tomto poznatku slyšíte poprvé. Může být pro vás zajímavým nebo naopak nesrozumitelným nesmyslem, který se vás netýká. Avšak vnitřní dítě opravdu existuje. Způsob, jak se sebou zacházíme bývá obvykle zcela nevědomý. Jak sami se sebou nevlídně zacházíme, většinou vůbec nevnímáme. Způsob, jakým se sebou zacházíme nám byl vštípen právě v dětství. Je to stejné, jako když nás naučili, že stolu se říká stůl, tak nás naučili, že se s námi má zacházet nevlídně. My to pak automaticky děláme celý život, aniž bychom tušili, jaké utrpení si tím způsobujeme.
Je potřeba si uvědomit jednu důležitou věc. Příčinou úzkosti a depresí v dospělosti není bolest prožitá v dětství. Ta se díky přirozeným mechanismům mysli dávno zahojila. Příčinou našich nynějších úzkostí či depresí je totiž bolest, kterou si způsobujeme sami tím, že se sebou zacházíme právě tak nevlídně, jak nás v dětství naučili.
Příklad ze života:
„Jak jste se cítila v dětství?“
„Dobře a svým rodičům jsem už dávno odpustila.“
„Co vám o vás říkali?“
„Nerozumím…“
„Jaká říkali, že jste holčička?“
„Když jsem něco rozbila, říkala mi maminka, že jsem k ničemu.“
„Co říkáte v takových chvílích sobě vy dnes?“
„Já se mám ráda, hodně jsem na tom už zapracovala.“
„Když něco zkazíte, jak se cítíte?“
„Pochopitelně se cítím špatně.“
„A co si v té chvíli říkáte?“
„No… že jsem k ničemu, ale to je přeci jasné, když jsem to zkazila, ne?“
„Najděte v dětství událost, kdy vám maminka říká, že jste k ničemu.“
„Když jsem byla nemocná, vylila jsem si jednou omylem kakao do postele. Maminka na mě křičela, že jsem k ničemu, že všechno zkazím, a dala mi pár facek.“
„Jak jste se cítila?“
„Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem opravdu k ničemu.“
„Kdy naposledy jste se takto cítila teď v dospělosti?“
„Před chvílí, když jsem jela na terapii, zapomněla jsem ten papír s dopravním spojením k vám a najednou jsem nevěděla, na co mám z metra přestoupit. A pak jsem zjistila, že jsem doma nechala i mobil.“
„Co jste si v tu chvíli říkala?“
„Že jsem k ničemu, že všechno zkazím, že bych si nejradši dala pár facek.“
„Jak jste se pak cítila?“
„Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem k ničemu.“
„Už to vidíte?“
„Co?“
„Že, jak zacházeli oni s vámi tehdy, zacházíte sama se sebou dnes a kvůli tomu se dnes cítíte stejně mizerně jako tehdy.“
„Ježišmarjá… vždyť to je jako přes kopírák, já dokonce používám úplně stejná slova jako moje maminka… Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? A dá se s tím vůbec něco dělat?“
Proč se tomu vlastně říká vnitřní dítě?
Abychom mohli emocionálně dospět, potřebujeme v dětství dostat určité množství lásky, přijetí a spojenectví. Pokud dostaneme méně, než jsme potřebovali, emocionálně vývojově zamrzneme v tom věku, kdy jsme chybějící lásku pociťovali nejvíce. Naše tělo a intelekt dospěly, ale naše emocionalita zůstala vězet v nedospělém, dětském stadiu. A právě této zamrznuté a vyhladovělé emocionalitě se říká zraněné vnitřní dítě.
Dostaneme-li se do situace, která nám něčím připomene nevlídné zacházení z dětství, naše vnitřní dítě dokáže rozpoutat emocionální zoufalství. V tu chvíli s námi lomcují dětské emoce. Najednou se z nepochopitelných důvodů začneme chovat dětinsky. Kvůli maličkosti se urazíme či rozpláčeme nebo se sice chováme dospěle, ale uvnitř se cítíme hrozně, stydíme se, připadáme si nemožní, neschopní, trapní.
Je to, jako když zavřete dítě do místnosti a odmítnete ho brát na vědomí. Jenže ono nikam nezmizí, pořád zůstává uvnitř a dává svou přítomnost najevo tím, že „zlobí“. A stejně tak je to s naším vnitřním dítětem, které je tam někde zavřené a my s ním přerušili kontakt a tím ztratili i kontakt se svojí citlivou stránkou. A zmocňují se nás úzkosti a deprese.
Vnitřní dítě a úzkost - příklad ze života
„Najděte událost, kdy jste potřebovala, aby vám maminka pomohla vyřešit problém, který byl nad vaše síly.“
„Jednou mi spolužačka sebrala peníze, které jsem dostala na fotografii naší třídy. Nevěděla jsem, co mám dělat, přišla jsem domů s brekem a bez fotografie.“
„Jak reagovala maminka?“
„Okřikla mě, ať jí dám s takovými zbytečnostmi pokoj, že nemá čas, protože má práci. Že snad nejsem normální, když dělám takové blbosti.“
„Jak jste se cítila?“
„Hrozně, viděla jsem, že moje problémy ji nezajímají.“
„A jak zacházíte teď v dospělosti se svojí úzkostí?“
„Nerozumím…“
„Když za vámi přijde vaše úzkost, co jí řeknete?“
„Mám se ráda, tohle už mám z předchozích seminářů vyřešené.“
„Pociťujete někdy úzkost?“
„No… někdy ano.“
„Kdy k vám naposledy přišla úzkost a vy jste na ni neměla čas, protože jste měla práci?“
„Dnes mi šéf našel chyby v účetnictví. Řekl mi to docela slušně, ale já vím, že od příštího roku má být naše oddělení menší, takže když budu dělat chyby, vyhodí mě z práce.“
„Byla tam úzkost?“
„Pochopitelně, když máte strach, že vás vyhodí…“
„A co jste té úzkosti řekla?“
„Že snad není normální, ať mi dá pokoj, že teď potřebuji opravit ty chyby v účetnictví. Musím přece v práci pracovat, nemám čas na takové zbytečnosti. Nenávidím ji, kazí mi život!“
„Neměla k vám náhodou vaše maminka někdy úplně stejný postoj?“
"… (pláč) … Ano, jednou, když se na mě maminka hodně zlobila, řekla mi, že mě nenávidí, že jsem jí zkazila život… Bože můj! Tak mě to tehdy bolelo! A já se teď ke své úzkostné vnitřní holčičce chovám úplně stejně šíleně…"
Jak z toho ven?
Tak, jak s námi zacházeli v dětství, tak se teď chováme sami k sobě. Jak zle jsme se cítili jako malí, když s námi špatně zacházeli, tak stejně zle se cítíme nyní, když sami se sebou špatně zacházíme.
Z toho vyplývá, že tak, jak jsme chtěli, aby se s námi v dětství zacházelo, musíme sami se sebou zacházet v dospělosti. Hlavním úkolem je stát se sami sobě tím ideálním rodičem, kterého jsme tenkrát potřebovali. Jediný, kdo je schopen našemu vnitřnímu dítěti doplnit emocionální dluh, jsme my sami.
Terapie vnitřního dítěte spočívá v nácviku, jak s ním vlídně a laskavě zacházet. Jak se setkat se svým vnitřním dítětem a navázat s ním vědomý rozhovor můžete jednoduchým cvičením:
Najděte si chvíli o samotě v klidném, nerušeném prostředí. Zavřete oči a představte si, že se nacházíte na nějakém příjemném místě. Představujte si, že za vámi stojí vaše vnitřní dítě. Otočte se – teď ho vidíte. Může (ale nemusí) vypadat jako vy v dětském věku. Zeptejte se ho, jak se má, co cítí, co potřebuje. Možná bude smutné, uplakané nebo naštvané, protože jste ho zanedbávali nebo nakládali na jeho bedra úkoly, které patří spíš dospělému. Řadu kroků k jeho uzdravení můžete udělat sami, bez pomoci terapeuta.
Jde o jakousi dodatečnou rodičovskou péči. Poskytněte mu lásku a péči, které se vám v dětství nedostávalo. Můžete s ním v duchu promlouvat, říkat mu, co jste kdysi potřebovali slyšet. Ozdravující rozhovor s vnitřním dítětem může přinést až překvapivě rychlé pozitivní výsledky.
Je až neuvěřitelné, jak rychle se lidé při práci s vnitřním dítětem mění. Uzdravené vnitřní dítě se pro vás stane pramenem vitality a tvořivosti, otevře úplně nový zdroj energie a radosti ze života.
Jak navázat kontakt s vnitřním dítětem?
Dechová cvičení
Zklidněte se třemi hlubokými nádechy a výdechy s dlaní položenou na hrudi nebo na břiše. Poté zaznamenejte ve svém okolí jednu věc, kterou vidíte, jednu vůni, jeden zvuk, jednu chuť a jeden hmatový vjem.
Rozvíjení tvořivosti
Pusťe se do něčeho, co vás v dětství bavilo. Kreslete si nebo malujte. Postavte si v lese domeček z klacků a mechu, hrad z písku nebo přehradu z kamínků.
Založení sbírky
Sbírali jste v dětství známky nebo obaly od čokolád? Anebo jste měli sešit, kam jste si lepili hezké obrázky? Vraťte se k této zálibě a vytvořte si jakoukoliv sbírku, co vás potěší.
Psaní deníku
Deník je další bezpečný prostor, ve kterém můžete dát průchod svým „dětským“ pocitům.
Zdroje:
https://blog.idnes.cz/janhavelka/4-terapie-vnitrniho-ditete.Bg09122664
https://www.mojepsychologie.cz/vztahy/seberozvoj/vnitrni-dite-neni-zadny-ezo-koncept-muze-vam-komplikovat-dospely-zivot-ale-jde-to-zmenit-1161
