Článek
Kdyby se dělal žebříček toho, který národ nejlépe radí, jistě by to Češi vyhráli. Je to skutečně náš národní sport. Dobrá rada nad zlato, komu není rady, tomu není pomoci, chytrému napověz…Velice příbuzná disciplína je být vynikající generál po bitvě. My bychom to udělali jinak a lépe.
Šišlá vaše dítě? „Tak logopedií jednou za 14 dní to nevytrhneš, musíš s ním každý den trénovat!“ radí tchán. Rozbili jste skleničku? „To je proto, že nemáš na lince vhodně rozvržený prostor pro práci!“ hned odhalí příčinu manžel. Jste pořád nemocní? „Je to proto, že nedáváš dost prostoru své vnitřní ženě!“ moudře podotýká kamarádka. „Doplň zinek.“ radí druhá. Opustila vás žena? „Seš na ni moc hodnej,“ říkají kámoši.
Celý život jsme vystaveni srovnávání a hodnocení. Otázky, zda čekáme či nečekáme dítě, kdy se budeme brát, kdy bude druhé, proč proboha třetí, kdy se hodláme vrátit do práce, kdy se hodláme věnovat dětem, kdy plánujeme uklidit, samozřejmě s dodatkem, jak by to optimálně mělo být. „A ty opravdu dáváš svému synovi na Vánoce maketu zbraně?! Nebojíš se, že z něj vyroste bankovní lupič?“
Někteří lidé jsou specialisté na vaše problémy. Aniž byste se jich prosili, aniž byste jim za to platili, aniž byste se jich ptali na názor, řeknou vám, proč jste v takové či makové situaci, analyzují váš psychický stav, rozeberou vaše dětství, vaše rodičovství, vaše problémy v práci či ve vztazích, předpoví vaši budoucnost. A protože všechno ví nejlépe, nabídnou hned i optimální řešení. Měli jste se lépe učit, časněji vstávat, ale nic není ztraceno, přece nepromarníte další roky svého života, okamžitě začněte myslet pozitivně a pravidelně se sprchujte studenou vodou.
Existuje i pojem hraběcí nebo také knížecí rada - tedy rada, která je úplně k ničemu, neboť není v silách toho, komu je udělena, ji jakkoliv realizovat - „tak už na to nemysli“, „netrap se“, „neboj se“, „zlepši se“, „jdi na to chytřeji“.
Je zajímavé, že se je vždy snadnější radit druhým lidem s jejich problémy, než řešit problémy vlastní. Vlastní problémy chápeme komplexně, cizí zjednodušeně. Zřejmě jako by se naší chytrou a dobře míněnou radou mělo druhému člověku v hlavě zázračně rozsvítit. Člověk, který radí, se cítí jako morální autorita, jako ten, který danou oblast zvládl, jako ten, kdo má převahu a moc. Člověk, který (nevyžádanou) radu dostává, je jí vždycky jaksi ponížen, jako by neměl sám dost sil a důvtipu, aby si se svou situací poradil sám. Tak vida, myslí si onen ubožák, nejenom že jsem rozbil skleničku, ale nejsem ani schopen udržet pořádek na kuchyňské lince.
Když se zamyslíme, co nám opravu nejvíce pomáhá, je to podpora. Někdy si chceme jen postěžovat a ten druhý by nás měl bez odsuzování a analyzování vyslechnout, nabídnout nám kousek čokolády, kapesník a šálek horkého čaje. Víme, co jsou naše slabá místa a kde jsou naše rezervy a dokonce i víme, kudy z toho ven. Pak jsou samozřejmě situace, kdy si skutečně nevíme rady, třeba nevíme, jak se někam dostat, jak vyplnit daňové přiznání. V takovém případě, světe div se, jsme schopni se na to zeptat: „Prosím, byl bys ochoten mi poradit?“ Taková rada má smysl a za takovou radu jsme ochotni nejen poděkovat, ale i zaplatit.
Pevné nervy a hodně laskavosti, ať o Vánocích zvládneme nejen neradit, ale ani si nevyžádané rady nebrat příliš k srdci. A když někdo rozbije skleničku, můžeme pomoci ji zamést, usmát se a prohodit něco o střepech a štěstí.
