Článek
Minulost jsme zakázali, ale vlivy ne vždy zmizely
Po listopadu 1989 Československo odmítlo komunistickou ideologii i represivní aparát. Stát přijal lustrační pravidla, část archivů se postupně zpřístupnila a vznikly instituce, které se minulostí zabývají. Přesto se společnost dodnes periodicky vrací k otázce: vyrovnali jsme se se StB doopravdy – nebo jen formálně?
Problém není jen historický. Je i praktický: důvěra občanů ve stát, spravedlnost a férové podnikatelské prostředí stojí a padá s tím, zda lidé věří, že se u nás „nevyhrává“ díky kontaktům, kompromitujícím materiálům a starým vazbám.
Proč veřejná debata vychladla
Zatímco v 90. letech byla minulost StB výrazným tématem, dnes se o ní často mluví spíš v epizodách – když se objeví nová kauza, soudní spor, nebo mediální odhalení. Chybí dlouhodobé, srozumitelné mapování toho, jaké mechanismy se mohly přelévat z minulého režimu do porevolučního byznysu a politiky:
- informační převaha (kdo „věděl víc“, měl náskok),
- síť kontaktů (kdo znal struktury, uměl se rychle zorientovat),
- kultura tichých dohod a práce s tlakem,
- schopnost operovat v šedé zóně a vyhýbat se odpovědnosti.
To neznamená, že každý úspěšný podnikatel či úředník má automaticky „něco společného“ s minulým režimem. Taková zkratka by byla nespravedlivá. Znamená to jen, že část společnosti má oprávněný pocit, že se o některých souvislostech mluví málo nebo selektivně.
Přenos vzorců: děti nenesou vinu, ale mohou dědit prostředí
Citlivé téma je i generační přenos. Děti nenesou odpovědnost za činy rodičů. Zároveň ale platí, že rodiny mohou předávat hodnoty i styl fungování: vztah k moci, pravidlům, „zařizování“, schopnost tlačit na instituce, a někdy i pocit beztrestnosti. A pokud se v porevolučním období spojil rychlý převod majetku se slabými kontrolními mechanismy, vzniklo prostředí, kde se dařilo i metodám, které se nápadně podobají starým praktikám: tlak, kompromitace, neprůhledné dohody, „krycí“ firmy či bílé koně.
Proč nejde o pomstu, ale o férovost
Smyslem otevřené debaty není hon na čarodějnice. Je to ochrana demokracie:
- aby veřejnost věděla, kdo a proč drží vliv,
- aby se omezil prostor pro vydíratelnost,
- aby se posílila transparentnost ve veřejné správě i podnikání.
Pokud společnost rezignuje na pojmenování minulých vazeb, vytváří tím prostor pro cynismus: „stejně se nic nezměnilo“. A cynismus je přímá cesta k tomu, aby se pravidla ohýbala znovu – jen pod modernějšími značkami.
Z vlastní praxe mohu říct, že v řadě sporů a situací, kdy jsem zažil nátlak ze strany státní moci nebo jejích struktur, se opakoval podobný vzorec. V pozadí těchto případů se často objevovaly osoby, které byly v minulosti spojované se StB – ať už šlo o lidi evidované v archivních záznamech, osoby s vazbami na tehdejší aparát, nebo o nastupující generaci, která vyrůstala v prostředí rodin napojených na rozvědku či bezpečnostní struktury.
V praxi jsem opakovaně vnímal, že část této nastupující generace dokázala využívat kontaktů a společenského kapitálu svých rodičů. V některých případech šlo o práci s informacemi, které druhá strana neměla jak ověřit ani efektivně zpochybnit, a které se daly použít k prosazování politických nebo obchodních zájmů. V takových situacích vznikal tlak, který se velmi těžko oznamuje — protože když je nátlak postavený na náznacích, vazbách a „tichých signálech“ nebo utajených spisech v archivu či mimo něj (významná část spisů zmizela), mnoho lidí raději ustoupí a vyhoví, než aby riskovali další eskalaci.
