Článek
Tvrdí-li elity, že státní rozpočet ohrožuje nezávislost médií, musí odpovědět i na otázku, jak mohou být nezávislí soudci, žalobci, policisté či kontroloři placení státem.
Když je státní rozpočet problém, co potom celý stát?
Debata o koncesionářských poplatcích se změnila v absurdní test logiky českých elit. Část politiků, mediálních pracovníků, veřejných osobností a komentátorů tvrdí, že pokud by Česká televize a Český rozhlas byly financovány přímo ze státního rozpočtu, znamenalo by to ohrožení jejich nezávislosti, svobody a demokratické role.
Jenže tím zároveň otevřeli mnohem závažnější otázku: pokud peníze ze státního rozpočtu automaticky znamenají závislost na politické moci, jak je to potom se všemi ostatními profesemi a institucemi, které jsou ze státního rozpočtu placeny přímo nebo nepřímo?
Kdo tuto argumentaci prosazuje?
Ve veřejné debatě zaznívala varování před ztrátou nezávislosti zejména zevnitř České televize a Českého rozhlasu. Mezi výraznými jmény, která byla spojována s iniciativou pracovníků veřejnoprávních médií, se objevili například Michal Kubal, Daniel Stach, Jakub Železný nebo Jana Klímová.
Do debaty vstoupil také prezident Petr Pavel, který varoval, že v českém prostředí si není jistý, zda by politická kultura dokázala zabránit tlakům ze strany státní moci. Výhrady zaznívaly rovněž od části opozice, pracovníků veřejnoprávních médií, signatářů petic a komentátorů, kteří financování přes státní rozpočet spojovali s rizikem vzniku „státních médií“.
To je velmi silné tvrzení. A právě proto musí být podrobeno stejné logické zkoušce jako jakékoli jiné veřejné tvrzení.
Jsou tedy nezávislí soudci?
Soudci jsou placeni z veřejných peněz. Jejich platy nejdou z dobrovolných příspěvků občanů, ale ze státního systému financovaného daňovými poplatníky.
Znamená to snad, že soudci nejsou nezávislí?
Pokud má platba ze státního rozpočtu automaticky ohrožovat nezávislost České televize a Českého rozhlasu, proč by stejný princip neměl platit pro soudce, kteří rozhodují o vině, trestu, majetku, dětech, svobodě i lidské důstojnosti?
Jestliže je veřejnoprávní médium údajně ohroženo už jen tím, že by peníze dostávalo ze státního rozpočtu, není pak stejnou logikou ohrožen celý soudní systém?
A co státní zástupci, policie a kontrolní orgány?
Stejná otázka míří na státní zástupce. Jsou placeni z peněz daňových poplatníků. Přesto mají rozhodovat nezávisle, zákonně a nestranně. Mají dohlížet na trestní řízení a v některých případech stát proti vlivným osobám, politikům nebo institucím.
Jak je to tedy s jejich nezávislostí?
Policisté jsou rovněž placeni státem. Mají vyšetřovat trestnou činnost bez ohledu na politické zájmy. Mají zasahovat proti lidem u moci, pokud porušují zákon.
Jsou tedy podle stejné logiky také závislí na vládě?
A co Nejvyšší kontrolní úřad, finanční správa, inspekce, regulátoři, úřady, znalci, auditoři placení z veřejných prostředků, státní instituce a další kontrolní mechanismy? Ti všichni jsou přímo nebo nepřímo napojeni na veřejné peníze.
Mají být proto automaticky označeni za nesvobodné, závislé a politicky ovladatelné?
Problém není zdroj peněz, ale kontrola moci
Skutečná nezávislost nevzniká tím, že se občanům vytvoří speciální povinný poplatek mimo běžnou rozpočtovou debatu. Nezávislost nevzniká ani tím, že se určitá instituce prohlásí za nedotknutelnou a každou otázku po kontrole označí za útok na demokracii.
Nezávislost vzniká pravidly. Vzniká transparentností. Vzniká veřejnou kontrolou. Vzniká odpovědností konkrétních lidí. Vzniká možností kontrolovat hospodaření, odhalovat střety zájmů a ptát se, za co přesně občané platí.
Jestliže někdo tvrdí, že financování ze státního rozpočtu samo o sobě ničí nezávislost, pak tím neúmyslně zpochybňuje samotné základy fungování státu. Protože stát je plný profesí, které jsou placeny z peněz daňových poplatníků a přesto mají být nezávislé, odborné a nestranné.
Povinný poplatek není záruka svobody
Koncesionářský poplatek je také veřejná platba. Není dobrovolný. Občan si nemůže říct, že službu nechce, a proto platit nebude. Stát mu tuto povinnost ukládá zákonem.
Rozdíl tedy není v tom, zda platí stát nebo občan. V obou případech jde o peníze veřejnosti. Rozdíl je v míře kontroly, odpovědnosti a politické odvahy otevřít otázku, zda systém funguje spravedlivě, hospodárně a skutečně ve veřejném zájmu.
A právě této debatě se část elit brání tím, že používá slovo „nezávislost“ jako štít proti jakékoli kritice.
Otázka, které se nelze vyhnout
Petr Pavel tvrdí, že je ohrožena nezávislost!
Pokud je Česká televize nebo Český rozhlas ohrožen nezávislostí jen proto, že by byl financován ze státního rozpočtu, pak je nutné se ptát:
Jak je to s nezávislostí soudců?
Jak je to s nezávislostí státních zástupců?
Jak je to s nezávislostí policie?
Jak je to s nezávislostí kontrolních orgánů?
Jak je to s nezávislostí úředníků, inspektorů a dalších institucí placených z veřejných peněz?
Buď platí, že financování z veřejných peněz samo o sobě nezávislost neruší — a pak tento argument proti financování ČT a ČRo ze státního rozpočtu neobstojí.
Nebo platí, že kdo je placen státem, nemůže být nezávislý — a pak české elity právě zpochybnily nezávislost celého soudního, kontrolního i správního systému České republiky.
To už není drobný argument v debatě o poplatcích. To je výbušné přiznání o stavu důvěry v samotný stát.
