Švédsko: Švédské soudy bez záznamů. Když po procesu nezůstane nic

Švédské soudy se rády opírají o reputaci země, kde „všechno jde dohledat“. Jenže jeden z předložených dokumentů, který cituje stanovisko švédského odvolacího soudu, popisuje pravý opak: neexistují videozáznamy svědeckých výpovědí a zároveň neexistují přepisy svědeckých výpovědí – ani v originálním jazyce, ani v překladu.

A pokud se čtenáři zdá, že jde „jen“ o administrativní nedostatek, dokument současně ukazuje, že se sporné řízení opíralo o ústní dokazování, které bylo podle poznámek soudu pořízeno digitálně, pokud není uvedeno jinak.

Tady začíná problém, který je pro právní stát toxický: ústní výpovědi jsou klíčové – ale po čase po nich nezůstane nic ověřitelného.

V dokumentu je výslovně požadováno, aby soud konečně přestal posílat „seznam úkonů“ a řekl prostou věc: jaké důkazy skutečně existují, kde jsou a zda jsou dostupné pro přezkum. Autor dopisu píše, že dosavadní materiály dokládají jen to, že se „něco“ procesně odehrálo, ale neobsahují skutečné záznamy výpovědí ani informaci o archivaci či přístupnosti.

A současně odkazuje na pravidlo, podle něhož se má postupovat při uchování/archivaci – s výslovným odkazem na § 20 förordningen (1996:271).

Jestliže má systém nastaveno, že po právní moci mohou zmizet nahrávky a k tomu neexistují přepisy, pak se „spravedlnost“ redukuje na víru: věřte, že soudce slyšel to, co slyšet měl. Věřte, že tlumočení bylo přesné. Věřte, že výpověď nebyla vytržena z kontextu. Věřte, že v protokolu nezmizelo to podstatné.

Neveřejná jednání mohou mít zákonné důvody. Jenže pokud se řízení opírá o výpovědi a zároveň se později nedá ověřit, co bylo řečeno, vzniká prostředí, které je pro zneužití ideální. Dokument přitom přímo staví spor na tom, že podle citovaného stanoviska odvolacího soudu nejsou k dispozici ani videozáznamy svědeckých výpovědí, ani přepisy.

A poznámky soudu zároveň potvrzují, že v dokazování hrály roli výslechy stran a svědků jako muntlig bevisning (ústní dokazování).

To je přesně ten okamžik, kdy justice přestává být službou veřejnosti a mění se v uzavřený klub: rozhoduje se „o člověku“, ale bez toho, aby po procesu zůstala reálná, ověřitelná paměť.

Podle předložených dokumentů působí švédská justice jako uzavřený systém: neveřejná jednání, rozhodování na základě ústních tvrzení bez uchovaných nahrávek či přepisů, což připomíná spíše autoritářský než západní standard.

Zdroj: Švédsko: tajné soudy, mizející důkazy a nebezpečná netransparentnost

Stát, který dokáže digitalizovat daně, registry i zdravotnictví, současně připouští model, kdy po soudním řízení nezůstane u klíčových výpovědí nic, co by šlo zpětně nezávisle zkontrolovat. A právě proto tenhle příběh nepůsobí jako lokální chyba, ale jako systémová netransparentnost: bez záznamu a bez přepisu je přezkum jen formalita a veřejná kontrola iluze.

Srovnání České republiky a Švédska může znít provokativně, ale má jeden důležitý rozměr: české justiční chyby jsou často alespoň viditelné. Dá se o nich mluvit, dá se na ně upozornit v médiích, dá se žádat dohled, a především – ve spisu obvykle zůstává nějaká stopa, podle které lze zpětně ověřovat, co se u soudu skutečně stalo. Naproti tomu v předložených švédských dokumentech vystupuje model, který je pro českého občana těžko představitelný: řízení, kde hrají klíčovou roli ústní výpovědi, ale současně podle dokumentu nejsou k dispozici nahrávky svědeckých výpovědí ani jejich přepisy.

V takovém nastavení se spravedlnost mění v neprůhlednou proceduru, kterou nelze reálně přezkoumat – a pokud se k tomu přidá neveřejnost jednání a vágní odůvodnění rozhodnutí, vzniká „justiční černá skříňka“, do níž nevidí ani veřejnost, ani obviněný.

Právě proto by se v Česku mělo víc mluvit i o stavech v jiných zemích: ne proto, abychom omlouvali domácí problémy, ale protože evropská debata o právním státu nesmí být jednostranná. A o to znepokojivější je dojem, že když podobné výhrady zazní vůči Švédsku – zemi s velkou reputací a vlivem – evropské instituce nepůsobí tak, že by na ně reagovaly s odpovídající vážností.