Článek
Zápas Česko–Kanada měl všechno, co fanoušci od vrcholného hokeje chtějí: tempo, emoce, souboje, kvalitu. Bez ohledu na výsledek to byl večer, po kterém mohli z tribun i od televizí odcházet nadšení diváci na obou stranách. Jenže z krásného utkání se během pár hodin stala fraška – ne kvůli výkonu hráčů, ale kvůli tomu, co se rozjelo po závěrečné siréně.
Výroky reprezentačního trenéra Radima Rulíka na adresu rozhodčích spustily lavinu vzájemných výčitek. Namísto toho, aby se rozebíraly herní detaily, klíčové momenty a to, co český tým zvládl nebo nezvládl, přebralo hlavní roli obviňování: kdo komu nadržoval, kdo koho poškodil, kdo měl „výhodu“ a kdo byl „okráden“.
Ano, rozhodčí udělali chyby. Udělali je ale v zápase, který byl rychlý, tvrdý a plný hraničních situací. A hlavně – sporné momenty byly na obě strany. Právě proto působí veřejné stížnosti tak nešťastně: místo férového uznání, že podobné zápasy přinášejí i chybná rozhodnutí, vzniká dojem, že porážka se vysvětluje vnějším viníkem.
Jenže tím se kazí i obraz samotného týmu. Fanoušek nechce odcházet s pocitem, že se hokej změnil v tribunál. Chce si pamatovat góly, zákroky, nasazení a odvahu. Pokud ale hlavní linkou po utkání není hra, nýbrž „kdo byl poškozen“, sport trpí a atmosféra se zbytečně otráví.
Navíc platí jednoduchá věc: velké týmy a velké osobnosti umějí přijmout i krutý výsledek. Umějí říct, že rozhodčí nebyli dokonalí – a zároveň přiznat, kde mohl tým udělat víc. Právě to je rozdíl mezi emocí po zápase a slabostí, která se promění ve výmluvu.
Zápas Česko–Kanada byl událostí, která mohla spojovat: skvělý hokej, respekt k soupeři, radost ze hry. Místo toho se z něj dělá komedie o křivdách. A to je škoda – nejen pro český tým, ale pro celý sport.
Nyní si můžeme shrnout, kdo co komu vyčítá – místo toho, aby se řešil výkon sportovců. Jenže tahle debata odvádí pozornost od podstaty: od stability a dlouhodobé výkonnosti. Českému týmu se povedl jeden zápas. Vítěze někdy udělá jeden povedený večer, ale šampiony poznáš podle toho, že dokážou podávat špičkové výkony stabilně, opakovaně a bez výmluv.
Karikatura Radima Rulíka, jak si stěžuje a žaluje.
Česká strana vyčítá Kanadě
- tvrdší hru a hraniční zákroky, které podle ní měly být častěji trestané
- údajné „tlačení“ Kanaďanů rozhodčími v klíčových chvílích
- sporné momenty u mantinelu a před brankou, které měly být posouzené přísněji proti Kanadě
- dojem, že Kanada měla v rozhodování sudích respekt navíc (větší „autoritu“)
Kanada vyčítá Česku
- že Česko po zápase víc řešilo rozhodčí než vlastní výkon
- že některé české zákroky byly na hraně (zejména v soubojích u mantinelu)
- že se Češi opírali o „křivdu“ místo toho, aby uznali kvalitu soupeře
- že emoce a stížnosti přehlušily sportovní stránku utkání
Důkaz: hra více hráčů na ledě
Na konci je dobré připomenout dvě věci, které do debat často nezapadají: Česko dalo gól v situaci, kdy mohlo být na ledě více hráčů, a Kanada zase těžce nesla zranění své hvězdy Sidneyho Crosbyho. V takové atmosféře se pak snadno rozjede řetěz obviňování. Jenže brečet, stěžovat si a „žalovat“ jeden na druhého je pro sport nedůstojné – a odvádí to pozornost od toho nejdůležitějšího: od výkonu na ledě.
Zdroj: CERD.com
