Článek
Všichni tak nějak tušíme, že v ideálním světě by zákony měly platit pro všechny stejně. Že by stát měl vytvářet férové podnikatelské prostředí, kde uspěje ten schopnější, nikoliv ten s lepšími konexemi nebo ten, kdo se někomu zrovna hodí do krámu.
Jenže česká realita nám čas od času ukáže, že ideály jsou jedna věc a tajemství ministerské či poslanecké kuchyně věc druhá. A přesně takový pocit mám z jedné aktuální „drobné“ změny v zákoně o DPH, která opět otvírá otázku: Měří náš stát skutečně všem stejným metrem?
Tajemství jménem 126/2025 Sb.: Co se v tichosti upeklo pro „vyvolené“?
Řeč je o novele zákona, která nese nic neříkající číslo 126/2025 Sb., a která mimo jiné mění i notoricky známý zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Konkrétně jde o nově přidaný § 21 odstavec 9. Co tento kouzelný odstavec říká? Velmi zjednodušeně: zavádí výjimku z povinnosti odvádět DPH standardním způsobem u dlouhodobých plnění.
Ale pozor, ne pro každého! Tato výjimka platí pouze tehdy, pokud je toto plnění uskutečňováno v rámci partnerství veřejného a soukromého sektoru (ano, to jsou ty slavné PPP projekty) v oblasti dopravní infrastruktury. A aby to nebylo málo, smlouva musí být uzavřena se státem, konkrétně Ministerstvem dopravy, nebo s nějakou právnickou osobou či organizační složkou státu, kde má prsty opět Ministerstvo dopravy. A zlatý hřeb? Financování nebo předfinancování těchto projektů musí jít z peněz, se kterými hospodaří Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI).
Ta specifikace podmínek výše je tak úzká, že je nad slunce jasné, že nejde o žádnou plošnou úlevu pro podnikatele, ale o velmi cílenou výhodu pro úzký okruh firem zapojených do velkých státních zakázek v dopravě. Proč zrovna ony?
Proč je to facka běžnému podnikateli? DPH u dlouhodobých zakázek – pravidla pro „plebs“ a pro „vyvolené“
Abychom pochopili tu nerovnost, musíme se podívat, jak to funguje normálně.
Standardní pravidlo, uvedené v § 21 odstavec 8 zákona o DPH, říká, že pokud poskytujete nějaké plnění (službu, dodávku zboží) po dobu delší než 12 měsíců, tak se toto plnění považuje za uskutečněné (a tedy vzniká povinnost přiznat a zaplatit DPH) posledním dnem každého kalendářního roku následujícího po roce, kdy jste s plněním začali. Pro podnikatele to znamená, že i když třeba ještě nedostal od zákazníka plně zaplaceno, musí státu DPH z části plnění odvést. To samozřejmě zatěžuje cash flow.
A teď přijde ten vtip: nový § 21 odstavec 9 říká, že pro ty vyvolené dodavatele v PPP projektech financovaných z SFDI se zmíněný odstavec 8 prostě nepoužije.
Co to znamená v praxi? Že tito dodavatelé jsou osvobozeni od povinnosti každoročně odvádět DPH z těchto dlouhodobých zakázek tak, jak musí ostatní. Je to pro ně obrovská výhoda v cash flow. Nemusí vázat své peníze na platbu DPH státu, dokud (pravděpodobně) nedostanou zaplaceno od SFDI nebo dokud projekt nedosáhne určité fáze.
Přesně takovou úlevu – možnost rozložit platbu DPH – zmiňuje například i studie společnosti Ernst & Young jako nástroj ke zmírnění tlaku na cash flow u PPP projektů a snížení celkových nároků na financování. Stát tedy tuto výhodu nyní uzákonil, ale jen pro někoho.
Pro lepší představu si to ještě jednou shrňme: zatímco běžný podnikatel při dlouhodobém plnění musí odvádět DPH průběžně, bez ohledu na to, zda už inkasoval jedinou korunu od odběratele, dodavatel pro SFDI (v PPP projektu dle novely) má od této povinnosti úlevu. Zvlášť u velkých projektů se tady bavíme o opravdu hodně velkých částkách, na které si někdo musí vydělat nebo za peníze půjčit, a někdo ne. Takže si může do skončení projektu s ušetřenými penězi dělat, co chce (například je někde zainvestovat a ještě je rozmnožit).
Kdo je ten vyvolený? Státní fond dopravní infrastruktury a jeho „speciální“ zacházení
Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI) je moloch zřízený zákonem (č. 104/2000 Sb.), který má za úkol financovat výstavbu, modernizace a údržbu naší dopravní sítě – silnic, dálnic, železnic i vodních cest. Své miliardové rozpočty plní z našich daní (silniční, spotřební z paliv), dálničních poplatků, dotací ze státního rozpočtu a také z fondů EU. Je to tedy správce obrovského balíku veřejných peněz, úzce napojený na Ministerstvo dopravy. A právě projekty financované tímto fondem, často realizované formou PPP, se nyní stávají vstupenkou k daňovému zvýhodnění.
Proč zrovna dodavatelé pro SFDI? Nabízí se cynická odpověď: protože stát si chce zlevnit nebo zatraktivnit své vlastní velké projekty. Tím, že vybraným partnerům uleví na DPH, může dosáhnout zdánlivě výhodnějších nabídek. Ve skutečnosti se ale jen přenáší zátěž jinam a narušuje se základní princip daňové neutrality. SFDI se tak stává nejen správcem peněz na infrastrukturu, ale i jakýmsi distributorem daňových privilegií. Rozhodnutí SFDI o financování projektu tak nově implicitně znamená i přidělení této DPH výhody.
Nerovnost jako na dlani: Proč Franta z Horní Dolní platí DPH jinak, než velký hráč na dálnici?
Představte si běžného českého podnikatele – třeba softwarovou firmu, která má několikaletý kontrakt na vývoj systému pro krajský úřad, nebo stavební firmu rekonstruující školu pro obec. I oni mají dlouhodobé plnění a musí se potýkat s každoročním odvodem DPH. Žádnou výjimku nedostanou. Pak je tu velká stavební korporace, která staví úsek dálnice v rámci PPP projektu pro SFDI. A ta si díky nové legislativě může s DPH „hrát“ mnohem volněji.
To je přece do očí bijící nerovnost! Porušuje to základní princip rovného zacházení, který by měl být v právním státě svatý. Takové selektivní zvýhodnění, které není aplikováno na všechny podniky na trhu stejně, může naplňovat i definici veřejné podpory, která narušuje hospodářskou soutěž. Firmy, které na tuto výhodu nedosáhnou, jsou jednoznačně znevýhodněny. Nejde jen o velké hráče; i menší firmy, které by se mohly podílet na jiných typech dlouhodobých veřejných zakázek, jsou postaveny do horší pozice. Podobné nerovnováhy, kdy státní podpora více dopadá na velké firmy, vidíme i v jiných oblastech, například u daňové podpory výzkumu a vývoje.
Je eticky v pořádku, aby stát takto otevřeně zvýhodňoval firmy pracující na jeho vlastních projektech, zatímco ostatní podnikatelé, kteří také přispívají do státní kasy, takovou podporu nemají? Vytváří to prostředí, kde se více vyplatí usilovat o státní zakázky s přidanými „bonusy“ než se soustředit na inovace a efektivitu v běžném tržním prostředí.
Upečeno potichu, bez debaty: Proč se o takových změnách dozvídáme až po funuse?
A jako by nestačila samotná podstata této změny, je tu ještě způsob, jakým se podobné „lahůdky“ v českém legislativním procesu běžně rodí. Zdroj, který mě na problém upozornil, si stěžuje, že změna „jako obvykle nebyla veřejně vůbec komunikována, čili je to typický postup zákonodárců, kteří si takovéto morálně pochybné věci vaří pod pokličkou a tajně.“
Bohužel, toto není ojedinělý pocit. Kritika netransparentnosti a kvality legislativního procesu v Česku zaznívá často. Zákony se mění pomocí tzv. „přílepků“ k nesouvisejícím normám, zásadní změny se objevují až na základě pozměňovacích návrhů ve výborech, bez řádného odůvodnění v důvodové zprávě a bez širší odborné či veřejné diskuse. Přesně takový případ, kdy se sporná změna daňového zákona dostala do hry až přes rozpočtový výbor bez zdůvodnění, a kdy i vláda připustila snížení transparentnosti legislativního procesu, řešil i Ústavní soud. Taková praxe podrývá důvěru občanů v právní stát a v samotné zákonodárce. Je to jen neschopnost, nebo záměr protlačit kontroverzní věci bez zbytečného rozruchu?
Co s tím? Nenechme si kálet na hlavu a chtějme férová pravidla pro všechny!
Co tedy s tímto konkrétním „dárkem“ pro vyvolené? A co s celým tím nešvarem nerovného přístupu a tichého pečení zákonů?
Předně je třeba o těchto věcech mluvit nahlas. Ptát se, proč zrovna tato úzká skupina podnikatelů potřebuje takovéto speciální zacházení. Je to skutečně ve veřejném zájmu, nebo jen v zájmu hladkého průběhu několika vybraných státních projektů?
Musíme jako občané a podnikatelé trvat na tom, aby zákony, zejména ty daňové, byly projednávány transparentně, s dostatečným časem na připomínky a s jasným zdůvodněním každé změny. A hlavně, aby platily pro všechny stejně. Výjimky by měly být skutečně jen výjimečné a sakra dobře odůvodněné, nikoliv pravidlem pro kamarády.
Nenechme si líbit, že se z daňového systému stává cedník plný děr a speciálních úlev pro ty, kdo mají blíže ke státnímu kormidlu. Férové a předvídatelné podnikatelské prostředí je základem zdravé ekonomiky. A o to bychom měli usilovat všichni.
