Článek
Dělat politiku je strašně těžké a nevděčné. Cokoli řeknete, uděláte, nebo rozhodnete, se okamžitě stane terčem kritiky, překrucování a posměchu. Nikomu se nezavděčíte. Ty úmorné noci ve sněmovně. A těch pomluv, kterým musíte čelit. No hrůza.
Tohle by vám myslím řekl leckterý vrcholový politik, kdybyste se ho zeptali, jaké to je řídit stát.
Kdybyste se ale naopak zeptali náhodného kolemjdoucího - voliče, jak je spokojen s našimi vůdci, tak zase patrně uslyšíte, že „ti tam nahoře“ jsou banda kriminálníků, kteří ničemu nerozumějí, do všeho se montují a všechno vedou od desíti k pěti.
Říkám si, kde asi bude pravda. Možná někde mezi. Přijde mi ale, že sami politici tomu, aby je voliči respektovali a chválili, moc nepomáhají. Proč? Protože lidé vidí, že pro ně nejsou vlastně zas až tak moc důležití.
Politika a vládnutí je, respektive má být, v podstatě jen nastavování takových pravidel, která všem občanům bez rozdílu jasně a srozumitelně řeknou, co se od nich očekává, aby se jim dobře žilo. Jak se mají rozhodovat a co mají dělat. Co jim přinese, když se nastavenými pravidly budou řídit, a na co se mají připravit, když se svobodně rozhodnou, že se jimi řídit nechtějí a nebudou.
Politika naopak není a nemá být jen zběsilé honění příjmů do státního rozpočtu a současné bezhlavé rozdávání dotací a podpor. V politice se totiž hraje o životy.
Kolik stojí minuta života? To nikdo neví. Proč to neví? Protože život se nedá měřit penězi.
Namísto toho, aby nám politici dávali signály typu „pracujte, množte se, učte se a bavte se, zkuste při tom pokud možno nekrást a trochu myslet i na druhé“, neustále jen vymýšlejí, jak jedněm sebrat a druhým přidat. Neskutečně při tom plýtvají minutami našich životů.
Každé nové lejstro, každý nový zákon s voňavým marketingovým názvem a mizivým přínosem, každý rádoby zdigitalizovaný formulář, který je jen převodem toho stávajícího papírového do světa počítačů, kde většina lidí vůbec není doma, stojí minuty a minuty času, který máme strávit přemýšlením, milováním, spánkem, výchovou dětí. Každé zacloumání kormidlem sem a tam stojí minuty a minuty životů milionů lidí. Takže miliony minut.
Není tedy divu, že volič si z toho bere, že jeho život pro politiky nemá žádnou hodnotu.
Když se v devětaosmdesátém změnil režim, bavilo mě poslouchat politické debaty tehdejších lídrů. Točily se vesměs kolem toho, co s námi v tom kapitalismu dál bude. Budeme mít co jíst? Budeme mít práci? Bude kde bydlet? Budou léky a lékaři? Budou učitelé? Budou svobodná média a kvalitní školy? Jak se ze socialismu dohrabat do kapitalismu a neopakovat při tom všechny chyby z historie a z jiných zemí? Tohle všechno mi tehdy přišlo naprosto klíčové a vrcholní politici se s tím za nás za všechny prali ze všech sil. A přijde mi to důležité i teď.
Přešly tři dekády a kousek. A o čem se diskutuje dnes? Jak sepsat a naplnit státní rozpočet. A jak se vylhat z toho, že ho neumíme správně ani naplánovat, natož dodržet.
Demografický faktor, jádrová inflace, fiskální politika (to je učený výraz pro to, jak nás pořádně zdanit), monetární politika (to je zas hezčí výraz pro to, jak nám napařit co nejvyšší úroky), klimatická krize, pandemická krize, válečná krize, korupční krize, mezinárodní obchodní krize, obstrukce v parlamentu, energetická krize, dotace, dotace, dotace, ekologické šílenství, europarlament, bla, bla, bla.
Určitě to jsou všechno důležitá, ba dokonce zásadní témata (jak jsme jen mohli žít bez správně zahnutých banánů a neoddělitelných víček na lahvích?). Ale možná, že je můžeme řešit jedině proto, že dnes na rozdíl od směšné dřevní minulosti máme k dispozici tak úžasné nástroje, jako jsou statistiky, průzkumy, matematické modely nebo umělá inteligence.
Například díky matematickým modelům můžeme dnes předpovídat počasí na mnohem delší dobu dopředu, a to prosím úplně stejně blbě, jako před padesáti lety. Ale daleko rychleji.
Matematické modely a umělá inteligence, stejně jako statistika a průzkumy jsou bezesporu super věc. Akorát s nimi vůbec neumíme pracovat. Už neumíme ani procenta, trojčlenku a násobilku, a proto se rádi upínáme k tomu, co „vylezlo“ z všemocných počítačů. Je to snadné. A vypadá to sofistikovaně. Ale neuvědomujeme si, že už jsme tak zaostalí a otupělí, že ani nepoznáme, že to, co nám počítač naservíroval, je úplný nesmysl. Protože jsme mu zadali nesmyslný úkol, nebo chybná data. A protože už nedokážeme ani řádově odhadnout, co z těch vstupů asi tak má vyjít za výsledky. Anebo, což je horší, z počítače vyleze něco, co smysl dává, a my to vezmeme a použijeme úplně nevhodně, protože si pleteme pojmy s dojmy a jablka s hruškami.
Typickým příkladem jablek a hrušek je třeba to, jak urputně už dvacet let porovnáváme sociální dávky s průměrnou HRUBOU mzdou. Řekl už někdo ministrovi práce, že z podpory v nezaměstnanosti nebo z důchodu se neodvádí sociální pojištění, zdravotní pojištění, ani daň z příjmů?
Možná je tedy pro politiky na čase přestat se konečně modlit k číslům, která nechápou, schovávat se za „expertní názory“, které se každou chvíli ukážou jako mylné, a vyjít mezi lidi.
Zeptat se jich, jak a pro co žijí, co dělají, co je trápí, a co je jim fuk. Ale zeptat se jich napřímo, ne skrze manipulativně položené otázky v průzkumech, kdy lidé jednou větou přiznají, že nerozumí daňovému systému, a v druhé odsouhlasí, že daně by se „těm bohatým“ (ne jim osobně, to dá rozum) měly zvednout.
Třeba bychom si zase mohli začít trochu rozumět a navzájem věřit. A každý by mohl znovu získat pocit, že tahle země je tu i pro něj, a že i o jeho minuty života se někdo zajímá.
