Článek
Evoluce českého hrdiny je v podstatě kronikou naší národní deziluze. Před revolucí byl hrdina státním projektem, uměle vytesaným z kvádrů poctivé práce a ideologické čistoty. Byli to ti slavní synové a dcery sklářů, čestní policisté a dělníci, kteří sice občas zápasili s osobními démony, ale nakonec je vždy zkrotili v zájmu kolektivu a rudé legitimace v náprsní kapse.
Hrdinství tehdy znamenalo nevyčnívat, ale o to víc společně dýchat pro celek. Byl to svět, kde se morálka měřila počtem odpracovaných směn a schopností potlačit vlastní já ve prospěch systému, který nás všechny konejšil svou šedivou jistotou, že policista vždy úspěšně vyšetří všech svých třicet případů a že za pultem je vždy bodrá žena.
Pád železné opony však tuto šedivou kulisu rozmetal a do českých obýváků vtrhli polobozi z časů mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo útrapami. Najednou jsme u vytržení sledovali neohrožené princezny bojovnice bojující za slabé, Strážce vesmíru a osamělé jezdce, psance, kteří lovili psance.
Pojem hrdinství se stal akčním, chrabrým, a hlavně hluboce individuálním. Byl to čas archetypů, které nás učily, že správný muž či žena se pro záchranu světa klidně nechá odpálit s atomovkou na asteroidu. Věřili jsme, že hrdina je někdo, kdo má co ztratit, ale přesto riskuje vše pro vyšší princip. Bylo to naivní, barevné a nesmírně inspirativní, protože to nastavovalo zrcadlo našim vlastním ambicím konečně něčím být, i když jsme nemuseli chránit Česko před šmejdem z vesmíru.
Dnešní pohled na hrdinství je však mrazivou sondou do hluboké společenské rezignace. Jako bychom se ušlechtilostí přesytili a začali hledat pravdu v bahně. Na vrchol jsme vyzdvihli postavy, které by dříve byly jednoznačnými padouchy nebo politováníhodnými figurkami. Dnes české publikum fascinovaně sleduje vzestupy výrobců drog a tvrdých mafiánů, kteří své nepřátele trestají těmi nejodpornějšími způsoby.
Tato fascinace zlem a silou bez morálky naznačuje, že jsme vyměnili obdiv k odvaze za obdiv k dravosti. Hrdinou už není ten, kdo svět zachrání, ale ten, kdo ho dokáže nejbrutálněji ojeb… ehm, ovládnout.
Sledujeme osudy lidí v seriálech o vzestupu prostituce, nebo porno průmyslu a příběhy, kde jsou za idoly považováni lidé, kteří světu nemohou nabídnout nic jiného než svou rozervanou duši a vlastní klín. Vytratila se potřeba růst, vytratila se touha po sebeobětování.
Místo abychom vzhlíželi ke hvězdám, vrtáme se v troskách charakterů a tleskáme těm, kteří v tom marasmu umí nejlépe chodit. Dnešní hrdina nás už netahá z bláta, on nám dupne na hlavu, abychom se zabořili hlouběji, pak do něj lehá vedle nás a my jsme mu za to vděční, protože nás nenutí se stydět za vlastní malost a špinavost.
