Článek
Maminka s dospělou dcerou v jiném stavu a dvouletým chlapečkem. K mamince ještě mladší dcera. V Česku hlava rodiny na stavbě, ale s bydlením na ubytovně. Proto využili nouzové ubytování.
Láska s příchutí beznaděje
Já byl po operaci kyčelního kloubu, rehabilitoval jsem. Byt mám velký, co bych nepomohl, řekl jsem si. Odhadoval jsem to na tři týdny, pak se podle mého názoru vše vrátí do starých kolejí.
Utekly více jak tři roky, dospělá dcera v jiném stavu porodila v květnu 2022, dnes si po světě vykračuje tříletý capart. Staršímu je pět a oba kluci chodí do školky. Privátní. Jejich maminka je skoro každý den v práci. Smýčí v jednom hotelu 6× týdně po 10 hodinách.
Tatínka už kluci nemají. Nezabila ho ruská kulka, nejde o dojemný příběh. Jde o jeden z mnoha zajímavých válečných momentů. Prostě se zakoukal do jiné dívky na Ukrajině, a tak se rozvedl. Láska je láska. Horší je, že na kluky neposílá ani halíř a žádný exekutor na bojiště nepojede, aby s ním trochu zatřásl a vysypal nějaké koruny.
Klid ani za milión není k mání
Mladší sestra porodivší dívky si zopakovala na jedné ze základních škol ročník, aby se rozmluvila. Dokonale jí to nejde a já jí občas vysvětluji, že je rozdíl, když se řekne výr a vír. Ale myslím, že už přehled získává. Babyku už si také neplete s babičkou.
Babička je mladá, moje vrstevnice, kolem 50, možná ani to ne. Ta chvíli pracovala v pekárně, kde mazala chleby, ale ta zkrachovala. Nyní dělá v jiné pekárně. Motá listové těsto a skládá ho po upečení do krabiček s pistáciovou polevou.
V průběhu času se přistěhoval i manžel babičky, který zde v Česku byl více jak 10 let. Přišel, aby se postaral o rodinu a celkem mu to šlo. V roce 2020 už měl rovný milión, a tak pro sebe a manželku s dětmi pořídil na Ukrajině byt na stáří. Dnes v něm bydlí Rusové. O vlastnických právech rozhodují zpravidla okupanti.
Vlastníci i nájemníci podle režimu
I byt, ve kterém bydlím já, má zajímavou historii. Dům postavil na začátku 20. století židovský obchodník. Chtěl mít klid na stáří a nějakou jistotu. Ta mu vydržela do data transportu, ze kterého se nevrátil. Vypukla II. světová válka a Praha se stala metropolí Protektorátu Bohmen und Mahren.
Dědiců nebylo, a tak zpět do osobního vlastnictví činžák vrácen nebyl. A i kdyby, vracelo se jen na okamžik, od konce války do roku 1948. To se znárodňovalo, a tak hlavní město získalo nemovitost do svého vlastnictví.
Během protektorátu byly nájemníky neobsazené byty přiděleny pracovníkům Petschkova paláce. Úředníkům gestapa. Ti si sbalili saky paky v roce 1945 a zmizeli jako pára nad hrncem. Neobsazené byty o tři roky později hlavní město rozdělilo umakartovými přepážkami a od nich se dekret dostal vybraným dělnickým kádrům.
Od roku 2022 utekly tři roky, běženci se začleňují. Nevím, jestli v Česku už zůstanou nebo jestli se někdy vrátí. Zatím nemají kam. V sobotu jsem měl narozeniny. Dostal jsem od svých dočasných „třítýdenních“ podnájemníků malý čokoládový dort, udělali mně radost. A dozvěděl jsem se, že si našli pro svůj život nový pronájem. První samostatné bydlení v Česku! Tři roky utekly jako voda - jsem rád, že jsem byl součástí jejich příběhu. Přeji celé rodině krásnější dny a budoucnost vůbec.
