Článek
Být klinickým psychologem, to je v Česku obdoba výhry v loterii. Ne každý hazard však zaručí pravidelný příjem, ze kterého může díky nicnedělání kapat pořádný balík. U této profese se to může stát.
Klinici chtějí betonovat cestu pomoci
Partička lidí se státní zkouškou po vysoké škole, které se říká obdobně jako u lékařů, atestační, čítá cca 1 200 odborníků. I sami mezi sebou říkají, že je to málo, protože tak to jasně formuluje i Světová zdravotnická organizace.
Odborníků by podle světa mělo být nejméně 26 na 100 000 obyvatel. V Česku to je necelá polovina tohoto počtu. Způsobuje to pak situaci, kdy dostupnost pomoci pro klienta nebo pacienta od klinického psychologa přechází do časového úseku totálně mimo realitu.
Pokud někoho bolí hlava, propadá se do depresí, cítí úzkost nebo hledá pomoc po skonu příbuzného, dočkat se jí velmi brzo vůbec nikdy nemusí! Čekací lhůty může prodloužit neodborné rozhodnutí pomaličku končící Sněmovny v podobě doplnění Živnostenského zákona.
Psychoterapet bílý plášť nepotřebuje
Základem sporu je slovíčkaření. Buď projde „Poradenská psychoterapie“ nebo „Psychoterapeutické poradenství“. Na první pohled podobná sousloví s totálně odlišným obsahem, což způsobuje zmatek i v hlavách zákonodárců. Na přehlédnutí však nyní leží osud desetitisíců klientů renomovaných psychoterapeutů, kteří poskytují své služby široké veřejnosti.
Nejde o klinické psychology, ale odborníky s absolvovaným pětiletým psychoterapeutickým výcvikem po absolvování vysoké školy. Ti se nyní potácí v právním vákuu a někdy své služby nabízí se živnostenským listem na konzultační služby nebo poradenství a obtížně se jako psychoterapeuti představují.
Naopak kliničtí psychologové by nyní rádi do sice otevřeného, ale zatím ne úplně vyjasněného systému hodili vidle a postavili se na roveň lékařům. Psychoterapii by podle jejich názoru mohl klient nebo pacient získat jen ve chvíli, kdy by byla vystavena žádanka buď od praktika nebo od klinického psychologa.
Za podpis s razítkem by jim tak kápla nějaká ta koruna od pojišťovny, aby se jejich štrozok více plnil. Pokud by se však ocitl v situaci existenciální krize kdokoliv třeba po úmrtí nejbližšího, musel by nejdříve počkat třeba tři čtvrtě roku, až na něj dojde řada a pak by se s bumáškou v ruce mohl rozeběhnout za přímou pomocí.
Na psychoterapii je však dnes již ze zvyku a kvůli svému komfortu ochotno chodit čím dál tím více lidí ze skupiny potřebných. Její otevření v zákonném rámci si tak žádá především klient, který ji poptává hned a umí si ji sám najít. Klinicky složitý systém „Psychoterapeutického poradenství“ by tak komplikoval život především těm, kteří pomoc potřebují. A to je cesta do pekla!
