Článek
Nejde o keramiku, obklady ani hygienické standardy. Jde o to, jak přemýšlíme o veřejném prostoru a o rovnosti v něm. Je úplně jedno, o jakou budovu jde. Jen se o tom mnoho nemluví!
Když jsme uvnitř stejné budovy
Občan přichází na úřad řešit svou věc. Platí daně, financuje chod budovy, její údržbu i zaměstnance. Úředník přichází vykonávat práci, za kterou je z veřejných prostředků placen.
V určitém okamžiku se oba ocitají ve stejném prostoru. Ve stejné budově. Pod stejnou střechou. A přesto existuje dělící linie. Jedny dveře jsou otevřené. Druhé jsou zamčené.
Opravdu je to nutné?
Argument bývá praktický: ochrana soukromí zaměstnanců, hygienický standard, prevence zneužívání. To zní rozumně. Ale položme si otázku: Jsou skutečně potřeby úředníka zásadně jiné než potřeby občana? Jsou náklady na dvoje toalety efektivním využitím veřejných prostředků? A není spíš problém jinde – v kultuře chování a správě prostoru?
Ve většině soukromých firem sdílí zaměstnanci toalety se zákazníky. Bez zvláštních kategorií lidí. Proč právě na úřadě vzniká oddělení? Neskrývají se za zamčenými dveřmi toalet na úřadech snad lepší mýdla nebo jemnější toaletní papíry?
Anketa
Detail, který vypovídá o víc než o hygieně
Toaleta je místo, kde se stírá role. Není tam funkce, titul ani moc. Je tam jen člověk.
A právě proto je zajímavé, že i zde vzniká hranice. Neviditelná, ale pevná. A není jenom na úřadech – školy se snaží vytvořit pozitivní klima mezi pedagogickým sborem a žáky také jen do chvíle, než se u kohokoliv dostaví „akutní“ potřeba… To samé bývá k vidění často i v nemocnicích a poliklinikách (zrovna nedávno jsem jel se svým ortopedem, potkal jsem ho v tramvaji, já šel do čekárny a on do ordinace – po chvíli jsme oba zamířili na záchod, každý do „svého“…)
Oddělené toalety mohou být vnímány jako praktické řešení. Ale také jako drobný symbol toho, že veřejná správa nebo učitel či lékař je „jiný svět“ než občan. Nejde o dramatický problém. Jde o detail, který nastavuje tón.
Rovnost v malých věcech
Demokracie se neodehrává jen v zákonech a volbách. Odehrává se i v drobných každodenních zkušenostech. V tom, zda se cítíme jako partneři, nebo jako návštěvníci systému.
Oddělené toalety mohou být malým, ale výmluvným signálem: „My“ a „oni“. Možná to nikdo nezamýšlel. Možná je to jen tradice. Ale tradice někdy přetrvávají déle, než je jejich smysl.
Ekonomický rozměr
Každý samostatný hygienický prostor znamená:
- další instalace
- další údržbu
- další úklid
- další náklady
Ve chvíli, kdy veřejná správa hledá úspory, digitalizaci a efektivitu, je fér se ptát i na podobné drobnosti. Není jednodušší investovat do kvality jednoho prostoru místo provozu dvou?
Otázka důvěry
Možná nejde o rozpočet. Možná jde o důvěru. Věříme, že občan se k veřejnému prostoru bude chovat odpovědně? Nebo předpokládáme, že je nutné ho oddělit? A pokud je problém v chování, není řešením kultivace, nikoli segregace?
Někdy stačí podívat se na detaily, které jsme přestali vnímat. Na věci, které jsou „tak to prostě je“. Možná je čas se ptát, zda opravdu musí být.
Dvoje toalety na úřadě nejsou krizí státu. Ale jsou drobnou připomínkou toho, že rovnost není samozřejmost, ale každodenní praxe. A někdy začíná tam, kde by to málokdo čekal. Možná je čas podívat se na veřejný prostor trochu jinak.
