Článek
Psychologie nikdy nepracuje s nálepkami. Neříká „ten člověk je…“, ale spíše „tento projev může působit…“ Možná pro někoho nepodstatná odchylka, ale v praxi zcela zásadní rozdíl mezi rovinami. V první se totiž hodnotí osoba a ve druhé se popisuje chování a jeho možné působení na okolí.
Zkratky odbornosti nesluší
Jestliže psycholog komentuje veřejné vystupování, neprovádí žádnou diagnostiku. Ta je totiž možná především pouze v rámci osobního kontaktu, dlouhodobé práce a s vědomým souhlasem klienta. V médiích může psycholog maximálně popsat, jak určité projevy mohou působit na druhé - zda jsou schopny vyvolat důvěru nebo nedůvěru, napětí nebo odpor.
Média ráda pracují se zkratkou a složité věci často zjednodušují. A to je ten okamžik, kdy se může z opatrného „může působit jako“ v procesu přetaví do jednoduššího „je“. Nemusí jít o zlý úmysl, spíše proces běžný mediálnímu prostředí.
Hranice jsou neprostupné
Pro mě osobně je důležité držet hranice. Nejsem soudce, nerozhoduji o lidech, ale snažím se porozumět tomu, jak jejich chování nebo projevy působí. To platí bez ohledu na to, zda jde o klienta v terapii nebo veřejně známou osobnost či proces, ke kterému se vyjadřuji.
Možná je to méně atraktivní než ostré soudy. Ovšem ve zdrženlivosti vidím podstatu psychologické práce. A třeba i malou protiváhu světa, který má tendenci zjednodušovat víc, než je zdrávo.
