Článek
Někdy stačí položit lidem jednu jednoduchou otázku. A pak jen poslouchat. Tentokrát jsem vyšel do ulic Prahy 2 s otázkou: „Co je podle vás největší bohatství?“
Čekal jsem různé odpovědi a také přišly. Zdraví. Rodina. Přátelé. Lidé, které máme kolem sebe. Každý máme své vlastní bohatství a každý si pod tím slovem můžeme představit něco jiného. Přesto mě na odpovědích něco zaujalo. Jen málokdo začal mluvit o penězích. Nikdo mi neukazoval stav svého bankovního účtu, nikdo nemluvil o velikosti bytu ani o značce auta zaparkovaného za rohem.
To, co se nedá koupit…
Možná je to náhoda. A možná také není. Žijeme v době, která nás téměř neustále vybízí, abychom měli víc. Víc peněz, víc úspěchu, víc zážitků, víc možností a dnes možná také víc sledujících. Porovnáváme se s druhými a někdy můžeme snadno získat pocit, že právě někde vedle nás žije někdo šťastnější, úspěšnější a bohatší.
Co znamená být bohatý?
Můžeme mít téměř všechno, co jsme si kdysi přáli, a přesto nám může chybět právě to nejdůležitější. Člověk, kterému můžeme zavolat. Někdo, před kým nemusíme nic předstírat. Někdo, s kým dokážeme nejen mluvit, ale také mlčet. Člověk, který se nezeptá jen ze zdvořilosti, jak se máme, ale skutečně chce slyšet naši odpověď.
A pak je tu ještě jedno bohatství, které máme všichni, ale nikdo z nás přesně neví, kolik nám ho zbývá.
Čas
Moje vlastní odpověď na otázku, co považuji za největší bohatství, je proto docela jednoduchá: čas strávený s lidmi, na kterých mi záleží.
Peníze totiž můžeme znovu vydělat. Rozbitou věc můžeme nahradit novou. Ztracený majetek můžeme někdy získat zpět. Ale existují chvíle, které se už nikdy nevrátí. Oběd s rodiči. Procházka s člověkem, kterého máme rádi. Rozhovor s dítětem, které za několik let vyroste. Obyčejný večer, který nám dnes připadá samozřejmý, ale jednou bychom za něj možná dali všechno, co máme.
Možná právě proto mě baví vyjít s mikrofonem mezi lidi a položit jim zdánlivě obyčejnou otázku. Ne proto, abych hledal jednu správnou odpověď. Ta totiž neexistuje. Spíš mě zajímá, co se stane, když se člověk na několik vteřin zastaví uprostřed svého dne a začne přemýšlet o něčem, na co se ho běžně nikdo neptá.
A možná právě v těch několika vteřinách někdy zjistíme něco i sami o sobě.
Bohatství není v plné prkenici
Když jsem poslouchal odpovědi lidí, uvědomil jsem si ještě jednu věc. O bohatství často mluvíme jako o něčem, co musíme celý život získávat. Možná bychom se ale měli častěji rozhlédnout kolem sebe a položit si otázku, zda už část svého největšího bohatství dávno nemáme. Jen jsme si na jeho přítomnost zvykli natolik, že ho přestáváme vidět.
Člověk totiž může být velmi bohatý, aniž by to bylo vidět na první pohled. Může mít někoho, kdo na něj doma čeká. Přátele, kterým může zavolat o půlnoci. Rodinu, se kterou se dokáže smát. Nebo prostě jednoho člověka, vedle kterého může být sám sebou.
Možná bychom proto měli občas přestat počítat, kolik toho máme, a začít si více všímat, koho máme vedle sebe. Některé účty ukazují naše peníze. Ale ty nejdůležitější hodnoty se na žádný účet nevejdou.
