Článek
Článek o zdravení se mezi lidmi na ulici, kteří se ani nemusí znát a hledání hranice mezi českými zvyklostmi a tradicí Poláků, mě překvapil. Neviděl bych to tak hraničně!
Co se v mládí naučíš…
Bydlím v centru Prahy, kde když vyjdu na ulici, potkávám jednoho turistu za druhým. Poláky, Němce, Asiaty, sem tam někoho z Ameriky, je to vlastně ale v zásadě jedno. Nezdraví. Usmívají se, ale projdou kolem mě jako bych byl vzduch.
Anketa
Pracuji v malém městečku u Prahy, Roztokách. Vystoupím z autobusu a někteří nastupující se usmívají, na pozdrav kývnou. Někomu odpovím, na jiného se usměju. To samé i v prodejně obchodního řetězce, kam chodím pro oběd.
Hranici slušnosti bych tedy hledal spíše v komunitě, která nás obklopuje nebo ve které žijeme. A ve zvyklostech, které si odnášíme z domova. Co vidíme v dětství, ukáže se v dospělosti jako odlitek našeho poznání.
Anonymita zbavuje pocitu odpovědnosti
Kdo bez viny, ať hodí kamenem, říkám si. Snažím se reagovat na známé tváře i ve svém okolí, kde bydlím. Dokonce si úsměv vyměňuji i s jedním poslancem, co byl ještě nedávno místopředsedou vlády, i když bych partaj, které šéfoval, není mým šálkem kávy. Nákupy však děláme ve stejné prodejně.
Anonymita velkoměst může na někoho působit jako moment, ve kterém se člověk schová v davu. Proto plně chápu lidi, kteří se nezdraví. Je to přirozenost člověka, že se schová za druhého. Stejně jako když se dělají pokusy, během kterých se zjišťuje, jestli jeden druhého zachrání.
Agresor útočí na oběť a lidé chodí kolem. Někteří odkloní zrak a tím mají pocit, že je vidět, že nic nevidí a nemusí nikomu pomáhat. Zříkají se odpovědnosti, protože se bojí. Sami o sebe. Přednější je jim jejich pohodlí, i když vytočit v nebezpečí linku 158 nepotřebuje mnoho odvahy.
Je to na každém jednotlivci
V menších sídlech, jako jsou třeba Roztoky, jo, to je jiná! Lidé si jakoby vidí do talíře a mají pocit, že jeden může pomoci druhému. Nikdo neví, kdy mu dojde doma sůl a bude potřeba se zastavit u souseda požádat o špetku. Kdo je připraven, není překvapen!
Proto roztočtí (stejně jako chlumečtí, brněnští, kolínští a jiní) ukazují vstřícnost. Učili je k tomu ostatně i doma, kde to často v rodinách bylo vnímáno jako vizitka rodiny. Co když se máma/táta dozví v hospodě, že jsem nepozdravil? To by byl průšvih.
Kdo má nastaveno z domova, nemusí se tak obávat, že se dostane do řečí. Zvlášť, pokud se ubrání i při stěhováni ze vsi do města síle splynutí s anonymním davem. J to prostě na každém z nás!
Pokud má kdokoliv vlastní zkušenost s ne/zdravením, budu rád za přispění několika řádky v komentářích. Příklady z praxe se zcela jistě mohou promítnout do mezilidských vztahů, může tedy jít o zajímavé postřehy.
