Článek
Už tři roky nepiju. Kromě jediné výjimky, zemřel spolužák ze základky. Je mně 53, on přišel domů, sedl před obrazovku. Spadla mu hlava a bylo po něm. Když to jeho maminka u závěrečných titulků seriálu zjistila, zařídila vše potřebné. No a ve mně se probudilo podhoubí nostalgie, vybral jsem si lahvinku červeného ze sbírky darovaných a vypil ji. Na vzpomínku na spolužáka!
Dárky je možné předat dál
Člověk si v takovou chvíli uvědomí, jak je život vlastně konečný. Začínají odcházet ti okolo. No, ulevil jsem si nyní krátkou zpovědí a vrátím se k tématu dárků, se kterým lahvinky úzce souvisí. I když mám pocit, že všichni vědí, že běžně nepiju, když mám svátek nebo narozeniny, sejde se mně vždycky sbírka lahvinek.
Dochází mně, že obdarovávající plní jen jakousi svoji symbolickou povinnost, a tak jim blahosklonně dopřávám pocitu překvapení a potěšení. Láhev vezmu do ruky, podívám se proti oknu, poděkuji, občas zahraju nadšení.
Anketa
Dám pak zpravidla flanděru do řady dalších a čekám, kdy přijde řada na mě a já dárek pošlu dál. Snažím se tedy rozlišovat, jestli o dotyčné nebo dotyčném vím, pije-li bílé nebo červené či udělá-li větší radost něco ostřejšího. Celkem dost tím ve svém rozpočtu vlastně i ušetřím.
Některé pozornosti mohou být po sezóně
Naposledy jsem dostal dárek od turisty, kterého jsem ubytovával v jednom ze svých pokojů. Zařízený ho mám jako apartmán a sem tam přijmu na víkend turisty. Překvapilo mě to, šlo o milou pozornost. Malilinkatá bonboniérka plná mých oblíbených pralinek. Značka Lindt je světoznámá, a tak jsem poděkoval i se usmál opravu upřímně.
Nic nevyžaduju, ale radost to prostě udělá. Sedl jsem si a přemýšlel, jestli rozdělám hned a smlsnu nebo si bonboniéru uložím na později. Otočil jsem ji, aby mně šlo sundávat igelitový obal efektivněji a hle, co nevidím…
Už mají pralinečky po sezóně, životnost jim vypršela v lednu a dnes je vlastně konec května. Ušklíbl jsem se trochu, když jsem zmerčil i červený zbytek samolepky, běžně v krámech označující slevu. No, proč by si mě měl vážit každý turista, mávl jsem nad jasným nedostatkem dárku rukou.
Darovanému koni se na zuby nedívej. Zvlášť, když je tak dobrá, dospěl jsem k závěru během psaní těchto řádků, pro které jsem i zvěčnil foto jako důkaz. No a nakonec jsem ji rozbalil a smlsnul raz dva. Mohu říci, že jsem si prostě blahosklonně vsugeroval, že když čokoláda mívá trvanlivost rok, nic se s ní dalšího půl roku nestalo. Vypadá to, že opravdu ne.
