Článek
Ještě mám v živé paměti, jak jsem sem – tam chodil během základní školy na procházky nedalekým lesem. I když bylo vedro k zalknutí, pokyn byl jasný. Pláštěnky na sebe, masku do batůžku!
Pláštěnka, nebo opalovací krém
Asi je zbytečné stresovat se nad tím, co by se stalo, kdyby se stalo. Prostě nějaký komik v Rusku během času, který mu televize dala před kamerou, sděloval, co si myslí, že se může stát. Odhadl to na čtvrt miliardy mrtvých Evropanů.
Smrtka s kosou by v tomto případě nejspíš zaběhla i pro své ovečky do Moskvy, setkat bychom se mohli všichni v nebíčku. Každá akce vyvolá reakci. A stejně jako nejsou bezmezní mocipáni v Bruselu, ani Kreml nemůže nikomu diktovat, co bude nebo nebude.
Bohužel pro dnešek však ze vzdělávacích plánů vypadla branná výchova, a tak jen málokdo asi bude vědět, co si vzít na sebe. Někdo tak bude mít pláštěnku, jiní mohou při záblesku sáhnout instinktivně po opalovacím krému.
Čekáme, až zahřmí?
Přesto už nyní víme, že Česko zajistí pro Ukrajinu milión dělostřeleckých granátů. Ať to stojí, co to stojí, slovu se musí dostát! A slovo prezidenta, důstojníka, je tím pravým ořechovým, co může věc jasně rozlousknout.
Anketa
Vláda má jasno a dělá vše proto, aby Ukrajina v boji proti svému sousedovi zvítězila. Věřím, že stejně by se chovala i v případě napadení jakéhokoliv jiného státu. Obdobnou pomoc bych také očekával od jiných ve chvíli, když by došlo k napadení Česka kýmkoliv.
Pomoz si a bude ti pomoženo, říká okřídlené a snad stále platné úsloví. Myslím si, že by bylo za této situace fajn, kdyby se také přešlo k jasným činům. Od úvah o zařazení branných témat do výuky k jejich opravdovému včlenění. Čekat, až zahřmí, může být časem zjištěno jako absolutně neúčinná taktika.
Na cestu je dobré mít jeden pár bot
Obyvatelé Ukrajiny, kteří jsou rozeseti po celém světě, dlouho nevěřili. Mysleli si, že žijí ve 21. století a hrůzy války se nedožijí. Myslet, znamená houby s octem vědět. Před více jak dvěma lety se probudili a zjistili, že věřit mohli, ale realita života je jinde.
Někteří si sbalili věci do batohu, jiní do igelitek a naskočili do vlaků směrem ven. Stali se z nich uprchlíci, váleční běženci. Někteří dnes umí česky, jiní německy, hodně polsky – podle toho, kdo a kde našel útočiště.
Moc lidí nezůstalo. I to k ozbrojeným konfliktům patří. Ne každý mladý muž se hodlá nechat zastřelit. Nebo sám sebe vystavit riziku ztráty života. Stejně nebo podobně by to probíhalo i u nás. Důležité je mít mobil, nabíječku a alespoň jeden pár bot. Zbytek se nějak vyřeší.
Sám ubytovávám jednu celou rodinu z oblasti Melitopolu. Bydlí už druhý rok v Praze na Vinohradech. Děti chodí do školky a školy, maminky pracují. Česky umí jak kdo, nejvíce drobotina (pomalu už si nedovedu představit ráno bez veselého Agoj od pětiletého Simona). Doufám, že právě česká vláda nepodcení nikdy obavy svých občanů, abychom se všichni jednou nesešli jako rovný s rovným na onom světě.
