Článek
„Petrovi je 13, má fóbii ze psů a vůbec nemá mezi svými vrstevníky žádné kamarády. Je diagnostikovaný s poruchou pozornosti a má lehkého Aspergera,“ svěřuje se mezi občasnými vzlyky nad těžkým osudem dítěte jeho maminka.
Fotbal v penálu
Dveře za mamkou zavíráme, v čekárně bude jako kantorka opravovat písemky do školy, aby využila hodinky volného času.
No a já se s Petrem pouštím do chipsů, které jsem pořídil, když jsem se od jeho maminky při prvním setkání dozvěděl, že jsou jeho nejoblíbenější potravinou. Nabízím zmrzlinu, co mám pro sebe na mrazáku, ale dostávám košem: „Není dobrá na zubní sklovinu,“ dozvídám se.
„Máš vůbec nějaké kamarády?“ Zajímá mě: „A kde ve třídě sedíš?“
„V zadní lavici, tam se nejlíp sleduje na mobilu fotbal, když ho schovám do penálu,“ dozvídám se. V duchu si říkám, že to pedagogy musí rozčílit, pokud to zjistí.
Má otázka, jestli má také profil na Instagramu pak Petra odzbrojuje úplně: „Jasně, ale máma o něm nechce ani slyšet.“ „Můj profil se jmenuje dr_jaben a také se jím moc nechlubím, i když mám asi 800 followerů,“ prý 7× více než on…
Vhodné je skupinové řešení
„Ze psů mám panickou hrůzu, jeden mě kdysi honil,“ vzpomíná.
Při dotazu na prospěch se dítě trochu ošívá. Trochu smutně pak přiznává pětku z matiky. Aby ztratil ostych, použiju vlastní vzpomínku: „Co myslíš, že jsem měl na gymplu z matiky já?“ „Čtyřku,“ zkouší: „Ne, pětku,“ prolamuji led na přímo.
Za dva týdny nás čeká další sezení. Věnovat se budeme nácviku sociálních rolí. Fóbii ze psů se budeme snažit překrýt hypnózou, během které hodlám sugescí navodit příjemnější vnímání. Práce s dítětem vyžaduje od psychoterapeuta více improvizace, ale zvládnout se dá.
Děti rostou jako z vody, vyvíjí se. Předpokládám, že po několika individuálních sezeních budu moci dítěti nabídnout místo v růstové skupině jeho vrstevníků. Pokud dítě zjistí, že problémy, se kterými se potýká, mají i druzí, kteří s nimi bojují, učí se přirozeným návykům rychleji.
