Článek
Dědictví totiž nemusí být jen souborem hmotných statků nebo soupiskou závazků. Geny dovedou přenášet z pokolení na pokolení zrzavou kštici, velký nos, ale i nejrůznější dispozice k chorobám.
Písečná bouře se vrátila do civilizace
Domácnost a způsob výchovy v ní pak dává dětem do vínku i modely rodičovských vzorů. Pokud jsou otec nebo matka naduživatelem alkoholu, trpí závislostí a dítě vidí, že jde o rodinnou normu, je ohroženo závislostí také. Z domácího prostředí si ji odnáší do dospělosti jako životní normu.
Jen málokterý nedospělý jedinec dokáže zatáhnout za záchrannou brzdu a říci si, že toho už bylo dost, sbalit si svých pár švestek a odejít z domova před dovršením dospělosti. Buď může využít pohostinnosti svých babiček nebo tetiček a strýčků nebo musí zazvonit u dveří orgánu sociálně právní ochrany dítěte.
Z rodiny vyznávající alternativní životní styl tak třeba v Česku odešla mladá slečna těsně před dovršením 15 let. Doma byla pro rodiče místo Elišky, jak se jmenuje, „Písečnou bouří“, což však v rodném listu uvedeno nebylo.
Nálady ode zdi ke zdi
Dívka prostě vnímala, že něco není v pořádku, když se jí biologická matka s otcem nevěnují díky starosti o mladší sourozence. V Klokánku, kde získala azyl, jí chvilku trvalo, než si zvykla na běžný režim a od své minulosti se úplně odřízla.
Dispozice a vzorce chování získané během dětství v biologické rodině mohou člověka ovlivnit během celého jeho života.
Hraniční porucha osobnosti, jak se jedné z nich říká, je těžkým oříškem nejen pro člověka samotného, ale i jeho nejbližší okolí. Projevuje se emoční nestabilitou a extrémními změnami nálad v životě jedinců. Ti jsou pak kvůli jakékoliv malichernosti schopni nejen bezmezně projevovat náklonnost ke svým idolům, tak nenávidět až za hrob.
Čekají od rodičů lásku, nedostanou nic
Někteří jedinci s hraniční poruchou tak mohou mít přechodně nebo trvale problémy se začleněním do běžného života. Na sebemenší podněty reagují s razancí, která se vymyká běžnému chápání a společností očekávané reaktivnosti. Tyto své reakce není v jejich silách bez psychiatrické nebo psychoterapeutické pomoci někdy zvládnout.
Vzorce chování mají odlišné od kulturních norem. Tam, kde si normální člověk zakleje nebo vzteky bouchne do stolu, mohou lidé s hraniční poruchou udělat z místnosti kůlničku na dříví. 10 % z takto diagnostikovaných jedinců se pak rozhodne svoji vnitřní bolest dál nepokoušet a spáchá sebevraždu.
Prolomit toxické prostředí je pro děti jakéhokoliv „hraničáře“, jak se těmto lidem přezdívá, obtížné. Od rodičů přirozeně očekávají lásku a podporu, té se jim však nemusí dostávat v plné šíři, aniž by za to právě jejich rodiče nesli jakoukoliv zodpovědnost.
Je těžké při životě s takto odlišnými rodiči rozlišit, zda-li dítě je ovlivněno prostředím nebo jde jen o vrozenou poruchu regulace emocí. Genový základ je zatím velkou neznámou. Důležitá je proto včasné rozpoznání problémů a následně i jejich řešení.
