Článek
„Samozřejmě. Mám ráda čtenáře Seznam Médium, když si jen představím, jak sedí u svých počítačů a čtou právě to, co tady říkáme. Jsou to šikovní lidé.“
Co Vám dělá největší radost?
„Jsou to besedy. Velmi ráda na ně jezdím a setkávám se se svými čtenáři. Všichni mně na nich říkají, že jsem úžasná. Až občas přemýšlím, jestli bych si na hrob neměla nechat vytesat místo příjmení Devátá slovo Úžasná. Akorát se mně už moc nechce jezdit daleko. Trochu mě bolí nohy, i když mě veze řidič.“
Proč jste vlastně odešla z divadla v roce 1991?
„Protože jsem dosáhla důchodového věku. A také proto, že když jsem v divadle byla od roku 1958, bylo toho prostě dost. Já jsem divadlu více dát nemohla a divadlo po mně víc nechtělo. Bylo to jako v manželství, kde už o mě nikdo nestál.“
Ovšem dlouho jste si důchodu neužívala, vždyť jste začala hned psát…
„To jsem se jen vrátila k zálibě z dětství. Už jako malá jsem psala! První knihu jsem dokonce nadiktovala mamince, ale nikdy nevyšla. Sama jsem se do psaní pustila až v důchodu a výsledkem je 19 knih. Zatím!“
K jaké knize máte největší vztah?
„Asi se mně povedla Lázeňská kůra. Postřehy z kolonád. Ráda jsem do lázní jezdila, svého času každý rok.“
A překvapila Vás naopak nějaká kniha proto, že byste od ní úspěch nečekala?
„Tak to bylo s knihou Jak jsem se zbláznila. V ní jsem zavzpomínala i na svůj pobyt v blázinci, kam jsem se rozhodla jít na chvilku odpočinout. Všichni mně říkali, že tam budu jen na pár nocí, tak jsem se těšila, že se vyspím. No a oni tam chodili i na procházky, takže jsem se snažila hned co nejdřív dostat se domů. No dovedete si představit, že bych potkala někoho známého na procházce z léčebny a on by se mě zeptal, co dělám na Vinohradech a já bych říkala, že jsem s blázny na procházce?“
Mám pocit, že kromě smyslu pro humor Vás neopouští ani apetit – je vlastně něco, co nejíte?
„Nesnáším krupicovou kaši. Tu bych nikdy nepozřela a když jsem ji dělala dětem, bylo to pro mě utrpení. Mám to možná zafixované díky mladšímu bratrovi. Tomu je už sice 75, je mu o 12 méně než mně, protože naši ho chtěli mít až skončí válka a tomu jednou neudělala dobře a od té doby jí nemám ráda ani já. Ani kdyby byla s bůčkem, tak jí prostě nesním!“
Dvakrát jste byla vdaná za herce Josefa Vinkláře, co jsem se o Vás dočetl. Některé herce poznamenalo účinkování v seriálu Nemocnice na kraji města. Po panu Chudíkovi prý lidé chtěli operace, po panu Abrhámovi prášky. Jak jste na tom byli vy?
„Po doktoru Cvachovi nikdo nic nechtěl. Vlastně jsme tehdy dostali jediný dopis, od nějakého MUDr. Cvacha, který psal, že jsme mu zničili život. Toho mně tenkrát bylo opravdu i moc líto.“
Vašeho muže nikdo kvůli roli ani nepolitoval?
„Všichni věděli, že to je herec a postavu zahrál výborně! Jednou se jen u televize rozplakal náš syn Adámek. Ptala jsem se ho, co mu přijde smutné, proč pláče a on povídá: Když já myslím, že tátovi to tak hezky tady chvilku šlo a oni ho i tak vyhodili a nemůže operovat.“
Proč jste si vlastně vzala pana Vinkláře podruhé, když jste po něm měla poměr s hercem Ladislavem Mrkvičkou?
„Dostal mě díky dítěti. Adámka si vzal jako nátlakového spojence a já podlehla. Ale Láďa Mrkvička, to byla láska, toho jsem milovala. Nevzala jsem si ho vlastně jen kvůli dětem, aby si neříkali, že jim vodím stále nějaké strejdy domů. Proto jsem dala přednost Vinklářovi.“
Je něco společného, čím vás přitahovali? Vždyť ani jeden z nich se postavou neřadí mezi Arnoldy Schwarzeneggery…
„Víte, já jsem ráda, že v Čechách nikdy nebydlel takový Dustin Hoffman. To by bylo tóčo!“
Nevím, jestli to není náhoda, ale seriál Nemocnice na kraji města zapustil v Čechách opravdu kořeny. Dokonce ani dnes není členem České lékařské komory žádný muž s příjmením Cvach. Děkuji paní Ivance Deváté za její čas a přeji hodně zdraví při cestách po besedách. Třeba se zase někdy někde potkáme.
Zdroje:
