Článek
Jak jste se vlastně do televize dostala?
Dělala jsem konkurz už v roce 1963, kdy se hledalo pár účastníků do pořadu Hledáme písničky pro děti. Ten organizovala Štěpánka Haničincová a přihlásila mě do něj maminka. Uspělo nás tehdy pět. Tak jsem občas zpívala s Václavem Neckářem, Waldemarem Matuškou, Pepíčkem Zímou a jinými hvězdami. Pak jsem od režisérky tohoto pořadu paní Janečkové dostala scénář Popelky. Jako dárek k Vánocům v roce 1968.
Kdy se točilo?
Hned po Novém roce. Byl to pro mě absolutní šok, nová zkušenost. Dokonce jsem musela hladit po vlasech prince, kterého hrál Jiří Štědroň a na to já ještě nebyla vůbec zvyklá, styděla jsem se. Bylo mně 16 a už po mně chtěli takovou velkou věc…
Kdo vás ostychu zbavil?
Paní režisérka. Ta mně poradila, abych si představila, že hladím kočku. Tak jsem si to představovala a hned to bylo příjemnější!
Přišla sláva?
Polní tráva. Najednou mě na ulici začali poznávat lidi a chtěli po mně podpis. Ještě nedávno za mnou přišel na zájezdě pán s fotkou, takový povědomý, se snímkem, na kterém bylo napsáno Milému Ivovi na památku Eva Hrušková. Ivo Jahelka to byl, tak jsme si hezky popovídali.
Maminka byla spokojená?
Rodiče byli realisté. Nikdy mně nedali znát, že jsem známá. Pro ně bylo důležité, abych zvládla maturitu na gymnáziu, kam jsem chodila. A pak na vysokou školu. Maminka mně říkala, že když mě lidé poznávají, nic to neznamená. Jsem jim za to vděčná.
Vídáte se ještě se spolužačkami ze střední?
S některými si ráda zavolám. Většina jich je z Hradce a Hradečandy jsou jako Pražandy. Milé a hezké. Naše gymnázium bylo jazykově zaměřené, tak umíme některá německy, ale i francouzsky, užíváme starořečtinu…
Jaká byla Vaše cesta k loutkám?
Zkusila jsem hned po škole přijímačky na vysokou. Na herectví jsem kupodivu nechtěla, i když jsem šla ke zkouškám. Úspěšná jsem ale nebyla. Takže jsem zamířila do loutkového divadla Drak v Hradci. Nejdřív jsem se rozkoukávala, ale pak jsem se do všeho pustila s velkou vervou. Ten svět mě tam dokonale uchvátil!
Odbornost nebyla potřeba?
Naopak, začala jsem proto studovat dálkově dramaturgii. A vyměnila jsem divadlo Drak za pražské Divadlo S. K. Neumana, kde jsem dělala asistentku. No, a z této práce mě život zavál do Divadla bez opony. Soubor, ve kterém byl každý na volné noze a hrálo se jen pro děti. Byla jsem v něm dlouhých 8 let a pak pro mě napsal Miroslav Vildman loutkohereckou pohádku O Popelce. S tou jsem vyjela a uspěla na divadelní přehlídce v Chebu a pak už vše běželo vlastně samo.
Dnes už ovšem nejde o divadlo jedné loutkoherečky…
To tedy ne, dnes jde o skoro rodinný podnik. Začal pro mě psát scénárista Jiří Chalupa, básník Jiří Žáček, hudbu pak textař Jaroslav Klempíř, skladatel Zdeněk Barták. Špičky ve svém oboru. No a vlastně od roku 1984 jezdíme po celém Česku.
Loutkové divadlo Evy Hruškové má dnes v repertoáru nejen Popelku, se kterou herečka kdysi začínala, ale nově i hru Čert a káča, Princezna se zlatou hvězdou, Pohádky ze Staré Prahy a jiné. S nimi černobílá Popelka jezdí a hraje pro děti i dospělé a snaží se rozdávat radost.
