Článek
Ten, kdo byl v nemocnici, to zná. Když jde na plánovaný zákrok, nejbližší okolí ho polituje a drží mu pěsti, ať vše dobře dopadne. Všichni vědí, že jde o nemocného člověka, který potřebuje pomoci. Dokonce v některých pracovních kolektivech se kolegové za svým kolegou nebo kolegyní vypraví, aby mu čas lépe utíkal.
Kdo ví, co komu udělal…
No a kdo z pacientů ortopedie, plicního, kožního nebo jiného oddělení, které není obestřeno tajemstvím, využije lázní, je za hrdinu, který se prostě má…
Ovšem jiná situace jako mávnutím kouzelného proutku nastává, když změníme diagnózu a svěříme se, že jdeme na psychiatrii.
„To je asi nějaký blázen,“ začnou hned někteří kolegové nebo kolegyně říkat a najednou se člověk diví, že v závodní jídelně sedí u stolu sám a méně lidí s ním chodí o pauze na kávu nebo cigaretu.
Kdo ví, co mu je, dejme si pozor, aby nám ještě něco neudělal, dá se shrnout obava nejbližšího okolí.
No a pokud dojde k hospitalizaci, je oheň na střeše: „Slyšela jste to? On je v blázinci,“ šíří se mezi lidmi rychlostí blesku. „Kdo ví, co komu udělal,“ ujistí se lidé vzájemně mezi sebou o svém bezpečí a jsou rádi, že jich se problém netýká.
Jde o běžné pacienty
Diagnózou k pobytu v psychiatrické nemocnici mohou být přitom vedle těžších chorob i na první pohled jednoduché problémy, se kterými se člověk potýká. Dlouhodobě neléčená deprese a smutek, který vede k myšlenkám na sebevraždu. Nebo závažná porucha spánku, která nedovolí za běžných okolností pořádně se vyspat a nabrat sílu k normálnímu fungování.
Často se v nich také objevují lidé s Alzheimerovou chorobou nebo v důsledku stařecké demence či dospívající s poruchami příjmu potravy, kteří si myslí, že i při 50 kilogramech hmotnosti jsou příliš při těle.
Jde o případy, které jsou často běžnější než komplikovaná zlomenina nohy na sjezdovce během lyžování. Lékaři problém odstraní a udělají vše proto, aby se z pacienta stal zdravý jedinec. O žádné blázny nebo šílence tedy jít nemusí a nejde.
