Článek
Kdo se chce plně nebo částečně integrovat ve společnosti, měl by se naučit jazyk země, ve které pobývá. Pak se mu lépe komunikuje s úřady a hledá obživa, bez které se neobejde. Štědrá ruka zemí bez kulek ve vzduchu se pomaličku zavírá.
Jsou tu, ale nikdo neví, kolik
Důvody, proč se ocitli mimo rodinu, mohou být různé. Někde je prostě otcové a matky vyslali do bezpečí. Pomoci si potom musí sami. Česko oficiální statistiku nemá, nikdo tak nepátrá ani po jejich osudech. Ty mohou být i mimo představu o životě během dospívání.
Správné by bylo, aby jim stát nabídl dočasný azyl v dětských domovech. Tam by mohlo docházet i k výuce češtiny a nácviku sociálních dovedností. Bohužel právě tato zařízení máme v Česku momentálně přeplněna. Stát tedy zvolil taktiku, že nic a nikoho nevidí.
Orgány sociálně právní ochrany dětí běžence v této věkové kategorii berou pouze na vědomí. Policie jim pak vydá dočasnou ochranu, pokud splňují podmínky k jejímu vydání. Kdo jim dá najíst a kde budou bydlet nebo kam půjdou na brigádu, to je jejich věc.
Černý trh s „osobami blízkými“
Azylová politika označuje děti od 15 do 18 let jako zranitelné osoby. Do jejich zletilosti by jim spásu měla přinést asi dvě tisícovky navíc jako humanitární dávka. Místo 3 130 korun mají nárok na 4 860,- Kč.
Peníze do ruky nedostanou, jen na účet. Ovšem jakákoliv banka jim ho zřídí pouze za předpokladu, že ji navštíví v doprovodu svých rodičů. Na argumenty dětí, že ti jsou na území Ukrajiny, často v okupovaných oblastech a starají se o prarodiče, byl v bankách připraven tymolinový úsměv bankovních úředníků: „Mohu vám nabídnout kávu nebo vodu a naše pravidla vám zopakovat?“
Situace přinesla černý trh s rádoby blízkými osobami. Jakmile dostali čestné prohlášení orgánu sociálně právní ochrany dětí s razítkem, správní úřad zaslal dávku na jejich účet. Někteří si první nechali jako formu provize, další pak putovala potřebným.
Dětské perpetum mobile
Světu práce na černo nyní vládne hotovost. Za kolik asi pracuje mladě vypadající servírka v oblíbení hospůdce? Nebo je na tom lépe mladík s rašícím knírkem pod nosem, tahající krabice laskomin do vozů, které je s fotografií pečiva na kapotě rozváží zákazníkům|?
Kde není žalobce, není soudce. Odměnou bývá podle těch, co jsou pracovním trhem vysáváni, 100 na hodinu. O příplatcích si pak mohou nechat leda zdát!
Co vydělají, zpravidla děti mezi 15 – 18 cvaknou za nocleh a další den letí do práce, aby mohly snít o lepším životě. Někdy a někde. Kdo ví kdy a kdo ví kde. Vše běží a nikdo nic nevidí.
Možná si někdo někde čupr říká, že to je supr, ale není. Právo je jen minimum morálky. Předčasně dospělé děti dnes možná odvedou svoji práci za malý peníz, ale všechno jednou skončí. Dnešek nás může dostihnout v budoucnosti. Ve vzpomínkách zaznamenaných v knihách, písních, v dokumentech a hraných dílech na filmovém plátně. Historie nezná jen metály ověnčené kontroverzní Oskary Schindlery, ale i pětadevadesátileté starce před trestním tribunálem, zpovídající se ze skutků, které na slabých a zranitelných spáchali zaslepeni vírou, třeba i jen kvůli pár korunám pro sebe.
