Článek
Partner od ní odešel, stala se z ní matka – samoživitelka. Požádala o městský sociální byt a ten dostala. Každému jí bylo líto. Vážila si každé drobnosti, kterou získala. Vyhovovalo jí to. S dítětem zůstala doma i po mateřské dovolené.
Nějak bylo, nějak bude
Musela se přece o malého starat a kdo by ji zaměstnal, když dítě často marodilo. Když došly všechny dětské nemoci, sem tam dostalo chřipku. Jako každé malé dítě v jeho věku.
Během základní školní docházky chtěla, aby dítě dobře prospívalo a mělo se lépe než ona. Sem tam se s ním učila a zařídila mu všechny dostupné kroužky. Obědy ve školní jídelně má placené, je přece matka – samoživitelka. A ta složitá situace, když tatínek dítěte není zapsán ani v rodném listu… K tomu všemu opravdu zmizel!
Podobných lidí ve společnosti roste v poslední době jako hub po dešti. Dokážou vyjít s málem, nemají žádné ambice a jsou rádi, že žijí v Česku. Důchod je sice čeká mizerný, ale co na tom záleží. Nějak bylo, nějak bude.
Ztracené iluze
Děti a dospívající, které jsou předem odsouzené k velmi problematickému začlenění do života po nedokončené škole. Oběti ambicí svých vlastních rodičů. Na základce prospěch nic moc, ale i tak by podle taťky s mamkou mělo být po ukončení vzdělávacího procesu v jejich ruce alespoň maturitní vysvědčení.
Anketa
Znamená to pro ně nástup na střední školu. Tam vydrží třeba rok nebo dva. Pak to vyzkouší na druhé střední škole. Někdy následuje i pokus číslo tři. Kdo je rozumný, jde na učební obor, který se mu může i líbit a absolvovat ho může se samými jedničkami. Těch je bohužel menšina.
Následovat může zacyklení. Podlomená sebedůvěra, žádné výsledky, nulová perspektiva k nějakému výsledku, vyhlídky na uplatnění v rámci trhu práce mizivé. Někdo si díky tomu přihne v hospodě, jiný zkusí první lajnu. Rodiče si myslí, že mají doma budižkničemu a vůbec jim nedochází, že jde o plody jejich vlastních tužeb.
Zásoby poskytne charita
Klára nikdy nepracovala, nemá tak nárok na podporu v nezaměstnanosti, kterou vyplácí Úřad práce evidovaným osobám, i když v evidenci jako uchazečka opravdu je. Formálně si totiž své povinnosti plní. Žije v městském bytě se zvýhodněným nájmem. Na Úřadu práce říká, že do práce by šla hned a ráda, kdyby…
Kdyby dítě nebylo tolik nemocné. Kdyby ji nebolela záda. Kdyby se jí nemotala hlava. Kdyby netrpěla úzkostí. Vyšetření absolvovala nespočet, v pravidelných intervalech jí praktická lékařka napíše i neschopenku. To jí pak Úřad práce nabídnout ani práci nemůže, současně ji nemůže vyřadit z evidence uchazečů. Je ráda doma, a tak s kontrolami práce nemocných nemá problém. Dokonce požádala o přiznání invalidního důchodu, ten jí ale byl zamítnut. Nevadí, žádá podruhé.
Úřad práce jí vyplácí životní minimum. To je pro jednotlivce 4 860,- Kč a pro nezaopatřené dítě od 6 do 15 let dalších 3 050 korun. Dohromady 7 910. Tyto dávky doplňují nezbytné náklady na bydlení, s ním si tedy hlavu lámat nemusí. Když má pocit, že jí něco schází, dojde si pro trvanlivou stravu do potravinové banky. Obnošené šatstvo dostane zdarma v charitě. No a co, říká si, na módní přehlídky nemířím.
Kláře je 35 a je se svým životem spokojená. Na cigárko chodí k sousedce, která jí uvaří i kávu a dny jí utíkají jedna radost. Nad tím, že je vlastně černým pasažérem systému, nepřemýšlí. Možná ji to ani nenapadne. Vadí ji možná jen to, že je u nás teď podle ní byrokracie a vše se musí dokládat.
