Článek
Komu vděčíte za výchovu?
Objektivně vzato bylo manželství mých rodičů rozvrácené, ale mé dětství, které si vzali na starost prarodiče, bylo překrásné. Maminka po válce dostudovávala a budovala si profesní pozici, dojížděla za námi, dvakrát nebo třikrát se pokusila si mě vzít k sobě, neúspěšně… Měli jsme do konce jejího života láskyplný, ale ne úplně ujasněný vztah. Dědeček s babičkou byli nesporní. Dědeček byl velká osobnost, klasický filolog, ředitel gymnázia, na jeho pohřeb jelo do Brna půl Vyškova, babička byla příkladem laskavé starostlivosti i dovednosti hospodařit ve více než skromných poměrech. Autoritu si nemuseli vynucovat. Prostě ji měli. Příbuzenstvo z otcovy strany je velmi rozsáhlé, srdečné a kvalitní, jeden z bratranců si na oslavu narozenin pronajal divadlo Semafor, pozval rodinu a měl vyprodáno, ale tak nějak se léty vyvinulo, že ač nosím jejich jméno, cítím se mezi nimi pořád tak trochu jako na návštěvě. Patřím spíše prarodičům Fischerovým…
Nebylo studium na JAMU příliš odvážné? Jak se s Vaším rozhodnutím žilo mamince, když vlastně díky Vám dostala nálepku maminky toho komedianta?
Rozhodnout se v sedmnácti pro život v kumštu je hazard a žádný rozumný rodič to s klidným svědomím potomkovi nedoporučí. Maminka se s mým osudovým krokem smířila až po čase, ale snad měla posléze i tu a tam z mých výsledků dobrý pocit. Ne, že by mi to přímo a na rovinu řekla, to ne, to jsme si mezi sebou nezavedli, ale doneslo se mi to.
Jak jste se sžil s rolí prince Mojmíra v Popelce?
Když jsem tu roli dostal a točil, nepřipadalo mi to ničím výjimečné. To, že si ji řada lidí pamatuje dodnes už výjimečné je. A zaplaťpánbůh za to. Je obrovská masa herců a třeba i vynikajících, kterým se podobný záznam nepodařil. Na druhé straně je mi někdy trochu líto, že už nic tak výrazného jako je Mojmír na kontě nemám. A ne že bych se nesnažil. No, prostě, život…
Co Vám připadá při otáčení knihou osudu proti směru hodinových ručiček zajímavější a proč – podnikání nebo kumšt?
Podnikání mi nikdy k srdci nepřirostlo, ale jsem rád, že jsem to zkusil. S odstupem mi některé mé podnikatelské zápletky připadají až neuvěřitelné až bizarní. Třeba post obchodního ředitele Pragokoncertu! Ještě mám i vizitku. I s titulem magistr, který jinak nepoužívám. Pracoval jsem v nejrůznější funkcích v reklamě, šmrncnul jsem se s prominutím i kolem herních automatů, měl jsem textařskou firmu, nabízel jsem ideamaking. Jedna rozhlasová redaktorka mi v rámci rozhovoru řekla: „Vy jste pane Štědroni, myslím, pěknej ranař!“ Třeba se to dá tak nazvat, i když já sám jsem si jist, že jestli mě něco vedlo do těchhle dobrodružství, byla to především čiročirá zvídavost, upřímná touha vidět „co to udělá“, prostě naivita, hraničící s hloupostí. Určitě se mi ale tyhle v ohni reálného života, o němž jsem do té doby neměl ani ponětí, nabyté zkušenosti, hodily při psaní beletrie. Mám na kontě deset knížek, ale málokdo to ví a nikdo je nečte. Když už někdo, tak je ale chválí. Tak asi takhle…
Devatero řemesel, desátá bída. Pokud jste někdy prožíval nuzný čas, jak jste ho řešil?
Opravdu chudý jsem byl v osmdesátých letech. Ne že bych nevydělával, ale pořídili jsme si dům na venkově. A ten polykal veškeré příjmy jako zběsilý. Prodali jsme jej v říjnu ´89. I to datum, mimochodem, svědčí o mé obchodní pohotovosti, předvídavosti a štěstí. Ale nikdy jsme nelitovali. Přišli jsme tam o zbytky mládí, iluzí a málem i o zdraví. Fuj, to nebylo nic pro nás. Tři a půl tisíce metrů čtverečních pozemku, sto dvacet jabloní, děravá střecha, plesnivějící zdivo… brrr.
Vyškov, Brno, Liberec, Praha… Kdo ví, kde ještě jste se toulal. Kde je podle Vás nejlépe?
Měl jsem pletky i s Ostravou. Dokonce jsem měl asi dva roky i služební byt na Dubině. Každé z měst, v nichž jsem žil má svůj charakter. Liberečáci mají značnou soudržnost a nezapomínají na ni třeba ani v Praze. Ohromně zajímavé je i srovnání Ostravy s Brnem. Jde o podstatný rozdíl v dynamice i způsobu uvažování, který Pražákům dost často uniká. Ale Vyškov pochopitelně nic nepřekoná. I když je to tam už určitě úplně jiné než jak si to pamatuju a mám uložené v srdci…
Dovedete oponovat starším, třeba řediteli Semaforu panu Suchému nebo se dovedete zařadit, když zavelí?
Oponovat… ono těch starších už moc není… Divadlo je z definice kolektivní činnost a v rozhodující chvíli se musíte umět zařadit, i když celou dobu přípravy třeba protestujete. Měl jsem v životě dlouhou řadu šéfů a Jiří Suchý je z nich bez přehánění nejlepší, to je vidět i z dálky. Měli jsme a máme arciť řadu určitých neshod a neporozumění, ale povýtce tvůrčích, prostě jsme na ně zatím vždycky v pravý čas úspěšně zapomněli. Na každou další spolupráci se bez výhrad těším. Minulý týden mi Jirka poslal náčrt nové extra komorní komedie, kterou bychom měli hrát jen ve třech, ještě s Jitkou Molavcovou. To by mohlo být něco!
Mimochodem, jedna z mých knížek nese název Každej šéf je vůl. Rozvíjím tam stokrát ověřenou teorii, kterou znají dobře muzikanti z velkých kapel. Kolektiv je o to lepší, oč ochotněji kapelník snáší svoji špatnou pověst…
Co by se stalo, kdyby se stalo. Protektorát, socík nebo současnost? Kde jste se cítil jako ryba ve vodě?
Jó, kdyby si tak člověk mohl vybírat, mít pro dané zřízení stejnou startovní čáru, věk a schopnosti! Být mladý a nadaný v protektorátu? To asi ne. Rozhodující léta jsem prožil v socíku, takže, budete se možná divit, jsem pořád ještě vděčný za každé nové ráno v současnosti. Byť se spoustou věcí nesouhlasím. Ale nesouhlasit, aspoň zatím, můžu. A to je podstatné.
Podstatná část Vaší rodiny také učí na prestižních českých univerzitách. Vás nikdy nenapadlo vyzkoušet si kantořinu?
Jednou mi to nabídli, ale nějak jsem se zalekl. Připadá mi to strašně těžké a zodpovědné. Ne, netroufal bych si. Co všecko já o svém řemesle nevím! A to že bych měl svěřovat nějakým dětem? Pokud jde o umělecké školství, vůbec jsem skeptik. Kacířsky se domnívám, že jediná skutečná cena, kterou ty školy mají, spočívá v tom, že sdruží generaci, která už tak nějak spolu musí fungovat až do důchodu. A to, že se znají a vědí jak spolu vyjít nebo nevyjít je praktické.
Jaká nabídka role z Hollywoodu by Vám vlastně udělala radost?
Narážíte-li na mé nejnovější autorské album s titulní písní Čekám až zavolají z Halyvůdu, pak dobře. Ale to je samozřejmě žert a pokus o „sžíravou“ sebeironii. Ve skutečnosti na podobnou nabídku nejsem zvědavý. Mně by stačilo, kdybych se třeba vrátil do Ordinace v RZ, kde jsem měl krásnou roli bláznivého operního režiséra, nebo kdyby si vzpomněli, že žiju, nějací jiní TV nebo filmoví tvůrci. Halyvůd ať si trhne nohou!
Když byste se měl narodit dnes, měnil byste něco na svém směřování?
Myslím, že ne. Ale kam já vlastně směřuju a co vlastně dělám? Komponuju, textařím, hraju, zpívám, píšu, občas režíruju, do jedné hry jsem si vymyslel i výpravu. Takže co měnit?
Relaxujete ještě nějakým způsobem?
Normálně bych řekl, že tenisem. Ale mám po operaci kolena a nejsem schopen se bezbolestně rozběhnout. Doslechl jsem se ale před pár dny o molekulárním vodíku, tak to chci vyzkoušet. Třeba se stane zázrak…
Co Vám na 100% přinese okamžik rozčílení?
Maličkosti. Naposledy jsem vypěnil, když mě jakýsi asistent asistenta v rozhlase při přímém přenosu nutil z nějakých školometských důvodů tlačit se davem, přestože tamtudy, kde stál on, to bylo kratší a volné.
A naopak – co Vás uklidní?
Taky maličkosti. Třeba když se na mne usměje paní v trafice…
Doba od jeho narození v časech Protektorátu prý utíká velmi rychle. Aby se člověk nezastavil, je dobré neustále něco dělat. Při životě drží Jiřího Štědroně právě jeho aktivita.
Zdroj:
