Článek
Komu to je úplně jedno, je sociálka. Ta má svá pravidla, kterými se řídí. A zákon je nekompromisní. Nárok na 500 korun lze přiznat jen za vychované dítě. To, které zemřelo, nešlo přece vychovat…
40 dětí měsíčně umírá
Hladinu veřejného mínění nyní rozvířil případ maminky tří dětí. Jedno z nich zemřelo ve 4 letech. U holčičky se objevila vzácná reakce organismu, nikdo jí nepomohl. Při vyřizování nároku na starobní důchod uvedla, že vychovala tři děti.
Úřednice pak vzala tužku a jedno škrtla. Právě zemřelou holčičku. Postupovala tak podle platného zákona, který říká, že nárok na „pětikilo“ vzniká až po 5. roce věku dítěte.
Bohužel nejde o ojedinělý případ. Podle údajů Českého statistického úřadu přijde měsíčně o život v Česku cirka 40 dětí ve věkovém rozmezí 0 – 14 let. Konkrétní věk dožití pak spravuje Česká správa sociálního zabezpečení.
Za děti plápolají svíčky
Příspěvek podle této logiky tak nedostane ani maminka kojence, kterého lékař poslal z pohotovosti domů, ať si při teplotě 39 stupňů užije tepla domova. Dítě zemřelo.
Na pětistovku nedosáhne ani matka, které patnáctiměsíční dítě zemřelo po zákroku primáře pediatrie v Domažlicích. Chlapeček snědl pár syrových fazolí a jedenasedmdesátiletý felčar nařídil výplach žaludku solným roztokem. Ten tělíčko nevydrželo, lékař si později vyslechl u soudu trest, a tak dnes už ani léčit nemůže.
Od roku 1997 si svět každou druhou prosincovou neděli připomíná zemřelé děti speciální svátkem, během kterého se rozsvěcí svíčky. Jde o Světový den památky zesnulých dětí.
Kde není žalobce, není soudce
Českým zákonodárcům bylo asi při schvalování právní normy všechno jedno. Přestože jde o 200 poslanců a 81 senátorů + jednoho prezidenta, kdo mohl říci, že v návrhu něco nehraje, neozval se nikdo.
Právní norma už nějaký ten pátek platí, byla zveřejněna ve Sbírce zákonů. Vše se tak děje pod taktovkou a dohledem skomírající lidovecké partaje, která si možná užívá svých posledních dní ve světle reflektorů.
Přestože jde o lidsky citlivé případy, které mohou mnohým rodičům i po desetiletích od skonu potomka přinést vrásky na čele, nikdo se doposud věcí nezaobíral. Kde není žalobce, není soudce, říká se. Otevírají se tak již zaprášená traumata a znovu přináší bolest do duší pozůstalých.
Jediným orgánem, na který se mohou rodiče tragicky zemřelých dětí po desítkách let obrátit, je ministerstvo práce a sociálních věcí. Jen člen vlády, který resortu šéfuje, může rozhodnout o odstranění tvrdosti zákona, která by se vyskytla při provádění sociálního zabezpečení. Rodiče se tak mohou poté, co se vzpamatují z necitlivého úředního postupu, posadit ke stolu a začít psát svoji supliku. Pak jim možná sociálka dítě uzná.
